Argon

kronika

Ráno se probudím a na zemi je spoušť. Všude se válí papíry, nůžky, ústřižky a jiný nepořádek. Když se pokouším vstát, otevřou se dveře a vchází mamka se snídaní v ruce. Zdraví mě a odchází, aby nezbudila Clies, ale jak zavřela dveře stejně se probudila. ,,Ahoj, jak ses vyspala?" ptám se Clies a podávám si krajíc chleba s míchanými vajíčky. ,,Dobře" odpovídá mi a sedá si ke mně na postel. Po snídani se oblečeme a zanesu nádobí do kuchyně, zatímco Clies trošku uklízí nepořádek na zemi. Až se vrátím z kuchyně na zemi je uklizeno a nachystáno na použití. ,,Tak dáme se do toho?" zeptá se Clies s úsměvem ne tváři, který mě potěší a tak jí odpovídám ,,jasně" a dáváme se do toho.
Na desky píšeme velký nadpis Kronika Armen a Clies a pod něho přidáváme vylisovanou kopretinu, protože vždy když jsme se s Clies pohádaly tak jsme si daly kopretinu za ucho, jakože už nejsme na sebe naštvaný.
Já jsem začala lepit první fotku na, které je nám s Clies jeden rok a hrajeme si na louce. Jak jsem ji nalepila Clies pod ni napsala krásným psacím mírně nakloněným písmem naše první hraní.
Postupně jsme tak lepily a popisovaly fotky, až jsme si musely dát pauzu.
,,Půjdeme chvíli ven?" zeptám se vyčerpaným hlasem. Myslím si, že je taky unavená a tak jen přikyvuje.
Procházíme kuchyní ve které vaří mamka oběd a Rous jí pomáhá. ,,Nechceš jít s náma ven Rous?" ptám se. Rous se nadechuje, aby se zeptala mamky, ale nestačí ze sebe vydát ani první slabiku a mamka přikyvuje. Oblečeme se a jdeme k ořechu. Pomáhám Rous s vylezením na ořech,
protože nikdy na žádný strom nikdy nelezla a mě nenapadlo ji vzít na ořech ani nevím proč. Možná, že jsem měla pocit, že je to jediné místo, kde mám klid.,, Tak jo, jsme tady" komentuju děj a ani nevím proč. Před Rous nemůžu mluvit s Clies tak jak bych chtěla a tak zavádím témata o šatech, účesech a jiných u mě nepodstatných věcech, které mě nezajímají.
Rous najednou ukáže směrem za hranice, ale já pořád melu o nesmyslech, ptotože si myslím, že jen ukazuje na pustinu za hranicemi, kde je sem tam jen nějaký strom a nikdo neví co tam vlastně je. Ale v tom si všimnu, že v dálce je šedá budova z plechu. Snažím se přijít na to, o co se jedná, ale můj mozek na to nestačí. A v tom si uvědomím, že by mohla Rous být užitečná.
A tak začala naše tajná mise. Rychle jsem běžela domů odhodila jsem boty do kouta a běžela do mého pokoje a začala jsem se prohrabávat ve svým šuplíku. Jo, tohle jsem přesně chtěla- foťák a film, protože nemáme foťák na sd kartu. Ten má jen Isabella - nejbohatší a nejnamyšlenější holka z našeho města. Má všechno co chce... Bydlí v luxusním vile hned vedle Wersu, kde pracuje její otec - Ewind.
Přiběhla jsem ke stromu, vyšplhala jsem a začala jsem fotit tu zvláštní šedou budovu. Zatím tyhle fotky schováme pod postel do výklenku, kam jsem si schovávala bonbóny, když jsem byla malá.
Vracíme se domů a schováváme opravdu fotky, tam kam jsem chtěla. Sedáme si ke stolu a dáváme se do kroniky. I když se snažím na tu budovu zapomenou, prostě mi to nejde, ta budova se mi vryla do paměti a já ji nemohu vypustit. Přemýšlím, že se v noci sbalím a půjdu prozkoumat co to je za boudu, ale je to hrozně daleko a já ani nevím, jak dlouho bych přežila a navíc bych naší rodině způsobila jen problémy.
Ale pořád mi v hlavě vrtá, jestli to nemám uskutečnit, ale pak usuzuji, že není ta správná chvíle. A když bych chtěla odejít měli bychom dodělat s Clies tu kroniku, aby naše rodina měla na mě aspoň nějakou památku.
Ne, teď ještě neodejdu.
Kronika bude brzy hotová, ale ještě tam nějaké fotky nafotíme. Procházím se po kuchyni a snažím se přemýšlet, kde se vyfotíme, ale nejde to. Pořád musím myslet na tu šedou budovu.
Chci vyjít ven, abych se nadýchala čerstvého vzduchu. Vytahuji si ze skříně čistou mikinu a oblékám si ji. Chytám za kliku, když v tom z venku někdo zaklepe.