Argon

Us3

Brzy ráno se probouzím. Zdál se mi děsivý sen. Jsem ráda, že jsem se už probudila. Byl to hrozný sen.

*******
Zdálo se mi, že nás našli. Všechny čtyři nás našli v otcově laboratoři. Ani nevím, jak nás tam přepravili. Najednou jsem se ocitla v nějaké místnosti bez oken. Asi nám dali nějaké sérum, které vyvinuli.
Pak mě dovlekli až k výslechu. Byl to zvláštní výslech. Takový, kde mluvil jen Ewind. Ani nevím, co udělali s matkou, otcem a Rous.
Občas se mě Ewind na něco zeptal, ale jinak si kecal sám pro sebe, protože jsem byla celá omámená. To zřejmě způsobilo to sérum.
Když viděl, že nemá cenu se mě na něco ptát, že stejně neodpovídám, odvlekl mě do prosklené místnosti a já jsem viděla, jak mučí Rous.
*********
Ještě, že to byl jen sen.  Mám úplně mokré vlasy. Vstávám z postele a jdu se umýt do koupelny. Vcházím do sprchového koutu. Zapínám si sprchu a nechávám si na sebe téct vodu. Pramínky vody stékají po mé kůži. Nechávám si vodu téct i do očí.  Po nějaké době sprchu zastavuji a vycházím. Cítím chlad po té horké koupeli. Oblékám si přes sebe otcovu košili a na ni si dávám mikinu.

Do postele už jít nechci. Stejně bych neusnula. Napadá mě, že bych si mohla jít udělat snídani, ale na jídlo nemohu v tuhle chvíli ani pomyslet. Po téhle zkušenosti se bojím ve tmě vyjít ven do Divočiny. Napadá mě jediné bezpečné místo, kde bych se nebála. Střecha. Vycházím po schodech nahoru. V pokoji otevírám známý poklop, ze kterého se spouští lanový žebřík. Opatrné lezu po něm nahoru. Ofukuje mě jemný větřík. Mé nohy jsou jako prkna, se kterýma nejde hnout. Nutím se do chůze. 

Povede se mi udělat pět kroků a pak usedám na kraj střechy. Dívám se na celé okolí. Snažím se přibližně najít místo, kde je otcova laboratoř. Napadá mě jedno místo, které by to mohlo být, ale mé přemýšlení upoutává šedá budova. Z otcovi teorie výzkumné centrum.

Teď mě , ale napadá, jakou roli zde hraje Ewind. Ti muži říkali, že jim platí. A podle všeho hodně dobře. Ale nejde mi do hlavy, proč? Nebo spíš za co?
Teď, ale se do mých pocitů vmysuje ten chlap v uniformě, který přišel k nám domů. Poslal ho snad Ewind? Armen mysli!! nakázala jsem si sama sobě. Co asi mámě říkal. Bylo to soukromé? Ne, to by nebyl tak nápadný. Opravuji sama sebe.

Ale v tu chvíli zapomenu myslet na toho chlapa a začínám se zabývat tou lahvičku.
Rychle slézám po lanovém žebříku. Nechávám otevřený poklop.... Dole začínám hledat lahvičku s modrou tekutinou. Nevím, kam jsem ji dala. Prohledávám batoh, spouzím po stole.... áááá, už si vzpomínám.

Mám ji v bundě! Přiskakuji k věšáku, ale tam bunda není. Uvědomuji si, že ji mám nahoře, protože jsem si ji včera nevyslíkla.

Lezu co nejrychleji po schodech nahoru. V pokoji zvedám bundu ze země a hledám lahvičku v kapsách.
Úspěšně! Mám ji. Sedám si na postel s lahvičkou v ruce.
Točím ji mezi svými prsty a hledám nějaký nápis. Není tu nic jiného než malá bílá nálepka. Na nálepce je napsáno tučným písmem  Us3.
Co to jako má bejt? To tu nemohou aspoň napsat co to je Us3? Nebo aspoň co to znamená?
Nevím, jestli je to bezpečné..... ale udělat to musím. Otevírám lahvičku a kapu pár kapek do sklenice. Pak dopouštím vodu a ...... Na jedenkrát jsem sklenici otočila do sebe. Najednou se mi zatočí hlava a já padám na zem. Poslední co slyším je roztříštění sklenice, kterou jsem upustila.