Argon

Výprava

Přicházíme k hranici. Rozhodla jsem se, že půjdu první. Sundávám si batoh z levého ramene a přehazuji jím hranici. Zapínám si nepromokavou tenkou bundu a snažím se podlést plot. Z prvu se mi to nedaří, ale potom se v plazení zrychluju. Nad hlavou mi visí různé dráty a vedle mě jsou kovové tyče, okolo kterých je drát složitě obmotám. Chvíli se zastavuji, ale potom si uvědomuji, že mamka a Rous je pořád v Caissoru, tak se znovu začínám plazit o, o něco pomalej, ale plazím se. Konečně jsem na druhé straně.
Rozhlížím se a snažím přijít na to, kde jsem, ale to je nad moje síly. Všude je tma.
V tom však rozpoznávám, že nade mnou je větev. Hledám batoh.... Packám o různé kořeny a pořezy a v tom upadám na zem. Otevírám oči, ale nic nevidím, protože je všude ta černá tma.Chytám si na obličej a zjišťuji, že mám natržený ret a odřené čelo, ale pak jsem v celku potěšená, protože jsem našla co jsem potřebovala......batoh. Přejíždím prsty po batohu a nacházím přezku.
Po velkém úsilí otevírám batoh a nacházím baterku. Rozsvidcuji ji a vidím kolem sebe jen stromy a keře. Jsem v celku ráda, protože docela dobře umím poznávat a rozlišovat rostliny. Svítím si do batohu a nacházím provaz.
Lezu na strom a podle kůry rozeznávám, že to bude asi javor. Omotávám a střídavě uzluji provaz kolem silné větve domnívajícího se javoru. Ještě, že máme s mámou vysílačky, protože bychom se bez nich nespojily.
Vytahuji tedy vysílačku z opasku a mačkám prsty černé tlačítko. ,,Mami, jsi tam?" ptám se do vysílačky a z druhé vysílačky se mi ozve mámin hlas. Potvrzuje mi, že jsou v pořádku a tak jsem klidná a pokračuji.
,, Spustím vám provaz ze stromu a vy musíte vyšplhat. Větev sahá na část Caissoru, ale kmen je tady na druhé straně za hranicemi. Spouštím provaz a máma mi říká, že tam uvážou svoje batohy. Mám je vytáhnout a potom polezou oni. Mám trošku strach o Rous, protože před dvouma dnama poprvé lezla na strom, ale ona mi říkala, že se nemusím bát, že se šplh po provaze učili ve škole, takže jsem o něco klidnější.
Vytahuju provaz s batohy a znovu pomalu spouštím provaz pátky dolů. Napřed šplhá Rous a potom až máma. Podávám Rous ruku a vytahuji ji na větev stromu. Pomáhám jí slíst a podávám jí batohy. Potom vyzvedávám mámu. Chvíli se loučíme s Caissorem a po té se dáváme do chodu.

Rozhodly jsme se, že budeme říkat obrovskému místu za hranicí Divočina. Natáčím baterku na les, který je po pravé straně a obhlížím ho. Nezdá se mi, že by byl nějak zvláštní nebo nebezpečný.
Nic neobvyklého jsem nezpozorovala, takže říkám ,, Půjdeme tam" a ukazuji na les, ale máma mi říká, že musíme jít rovno. Nějak se mi to nezdá, ale přikyvuji a jdeme do lesa, který se rozkládá přímo před námi. Nevím, proč tam máma chce jít. Zdá se mi, že přede mnou něco tají, ale teď nemám náladu na přednášku o tom co se stalo, proč máme jít rovno a nemůžeme jít v pravo nebo o tom, jak musíme táhnout za jeden provaz...... Na tohle teď nemám nervy. Radši jdu potichu a nic neříkám.

Dívám se na Rous a mám pocit, že se Rous bojí a tak jí říkám, že nemusí mít strach.
Po tříhodinové chůzi jsem naprosto vyčerpaná, opírám se o strom a podávám Rous vodu, aby se napila. V divočině není dehydratace zrovna nejlepším způsobem jak přežít. Máma se taky zastavuje a začíná rozbalovat spacáky.
Jak jsme si s Rous balily věci dala jsem jí do batohu dvě malé hnědobílé deky. Leháme si do spacáků a snažíme se usnout, ale nejde to.
Vidím na Rous výraz, který mi připomíná obličej jednoho pána, kterému kámen utrhl ruku , když pracoval v lomu. Žena nu umřela a zůstalo mu na krku šest hladových dětí. Musel chodit pracovat do skupin a nebral si moc dovolenou. Po této nehodě už v lomu pracovat nemohl, protože by udělal čtvrtinu práce, co udělají ostatní a tak si koupil za peníze, které mu dali, aby odstoupil ovci a prodával vlnu, sýr i mléko a jeho rodina díky této koze tak nehladověla. Jenomže tohle se strážcům města nelíbilo, protože když by tohle udělali ostatní lidé žilo by se jim lépe, trávili by více času se svou rodinou a pro strážce by neměl, kdo pracovat a tak zařídili menší nehodu, která se stala tomu pánovi a děti dali do dětských skupin prací.
Ptám se Rous, jestli si nechce lehnout za mnou a ona jen přikývne a jde ke mně s tím plyšákem, kterého si nechtěla vzít s sebou.
Ráno se probouzím a mnu si své ospalé oči. Mám zacuchané vlasy, ale nějak mi to nevadí. Rozhlížím se o kolo sebe, ale najednou si všimnu, že máma není ve spacáku ani nikde poblíž v dohledu. Chvíli poslouchám hučení řeky a pak vylézám ze spacáku. Teď mi to dochází. Celou dobu jsme šly podél té řeky. Slyším smích a vydávám se za ním.
,,Ahoj Armen" říká máma, která sedí na teplém kameni a jí nějakou rybu. ,, Dáš si pstruha?" říká neznámý muž, který stojí vedle mámi. Přikyvuji a dívám se na neznámého muže, který má špinavě blond vlasy.
,, Hodně jsi vyrostla" povídá mi. ,,Armen" vmysuje se do toho máma ,, to je tvůj otec." Můj výraz se z úsměvu změnil na naštvaný a zároveň divící se. Mám otce!