Argon

pronásledování

Rychle vystřelím dolů ze schodů.... Běžím po schodech až málem spadnu. Beru klíče, zabouchnu dveře a běžím směrem k lesu.  Asi po kiloetru se zastavím, potřebuju se vydýchat. Chci se znovu rozběhnout, ale v tom vidím pohybující se  plápolající světlo mezi stromy asi dvacet metrů odmě. Začnu se potichu krčit k zemi. Pomalu se vydám za světlem.

Nejsem si úplě jistá, že je to dobrý nápad. Měla bych raději zůstat zde v bezpečí a nejlépe kontaktovat tátu. Táta mi říkal, že v takovém případě se mám schovat do sklepa, ale ...... Ten hlas, je tak jiný. Není to hlas, který bych čekala od vojáka.Přemýšlím, že by mi třeba mohl pomoct, ale po chvíli své myšlenky zaženu. Copak by mi pomohl jeden z Ewindových vojáků? Ne, ne, ne....... nesmím takto přemýšlet. Musím zjistit co je v tom séru. Vím, že je to uspávadlo, ale co je hlavní složka? Tohle nesnáším... samé otázky, na které je tak těžké odpovědět.

Už se chystám vrátit se zpět do domů, když v tom se o moje kalhoty zachytí větvička. Snažím se vyprostit se, ale nejde to. Už už se mi skoro podařilo  vyprostit se ze spárů větvičky, ale uvědomím si, že hlasy jsou o hodně blíž než před tím. Tak moc jsem se snažila, že jsem vůbec nedávala pozor.

Co mám dělat? - tahle otázka mě provází celý můj život, ale teď je to jediné, co mě v tuhle chvíli napadne. Ruce mám celé bílé a prsty se mi třepou tak, že bych si nezavázala ani tkaničky. Snažím se opatrně, abych kalhoty co nejméně poškodila, ale hlasy jsou blíž a blíž. Už nemám čas. Musím pryč- HNED! Už neotálím ani vteřinu. Škubnu nohavicí až se natrhne. Ale to teď není podstatné. Chystám se vyběhnout z mého provizorního úkrytu, ale je pozdě. Vojáci jsou asi pět metrů ode mě. Když se podívám na jejich vzrůst oba mají určitě více než 180cm. S mojí výškou bych se ubránila jednomu, jesti vůbec. Natož tak dvoum. Měla bych přemýšlet, jak se odtud dostat a né přemýšlet jaké mám šance. Celou tu dobu, jak jsem přemýšlela jsem si vůbec neuvědomila, že hlasy už vůbec neslyším. Na nic už nečekám a dám se do nerychlejšího běhu, co zvládnu.

Asi po 300 metrech se zastavím, abych se trochu vydýchala. To je zvláštní, že ani jejich světla se nikde nepohybují. Když v tom ucítím tvrdou ránu do zad. Chci se otočit a podívat se, kdo to je, ale nemusím. Vím, že mě vojáci přelstili. Kopu a koušu, ale e to zbytečné. Měla jsem pravdu, že se neubráním oboum vojákům, ale nejhorší je natom to, že se neubráním ani tomu jednomu, který mě drží. Po chvíli to vzdám. Voják mi mdá nějaký kapesník před pusu. A já vím co to je...... Snažím se nedýchat, aby na mne uspávadlo nepůsobilo, ale poddám se touze po vzduchu a zachvíli už jen vnímám to, jak mi těšknou víčka a mozek mi přestává pracovat....