// Z Šikany V Lásku//

*(*11*)*

Je pátek. A má noční můra přijde už dnes večer. Trénoval jsem od rána do večera, každý den. Snažil jsem se co nejvíce.

Ale moje skills nejsou ani na úrovni závodníka. Podle mého se vysekám hned při první zatáčce a ani nedojedu do cíle.

Vlastně ani nevím jak je na tom s jezděním Eren, protože jsem se na to nezeptal. Jestli patří do legend, tak mám jasnou prohru. A co pak mám dělat v jeho gengu.

Budou mě využívat? Posmívat se mi? Nebo co vůbec mají v plánu s někým jako jsem já.

Vložim hlavu do rukou a snažím se na nic nemyslet. Poslední hodina mě čeká tělocvik, a já nemám vůbec náladu něco dělat.

Mám chuť utéct pryč a už se neukázat. Aby jsem nemusel na závody. Proč jsem to debil přijal. Možná proto, že tam byla nabídka na mír? Že nás nebudou otravovat?

Ale pod podmínkou, že vyhraju...

Hlava mi sjela na lavici. Ozvala se menší rána třídou. Jen pár zvědavých hlav se na mě otočilo.

Učitel si dále pohrával s křídou u tabule. A žáci ho poslouchali.

Já jsem tady místo poslouchání, uvažoval o úniku. Najednou se ozval zvonek. Polilo mě horko. Rozbolelo mě břicho a chtělo se mi zvracet.

Ve třídě jsem zůstal sám. Všichni chvátali do šatny se převléct na tělocvik, protože tu poslední hodinu chtěli mít za sebou.

Ale já stále seděl v lavici. Hlavu pomalu zvednu a podívám se ven z okna. Někteří už končí, tak jdou ze školy a nadšeně se baví.

Pomalu se zvednu ze židle. Sáhnu pro tašku a jdu ze třídy, namířen ke své skříňce pro věci na tělocvik.

Chce se mi brečet, jak jsem si zkazil dobře načnutý nový život.

Co to zase plácám... Nic jsem zatím nezkazil a ani nezkazím. Tvrdě jsem trénoval. Zvládnu to a porazím Erena. A oni nám dají pokoj.

Teď se mé sebevědomí trochu zvýšilo. Přidal sem na kroku. Zastavil se u své skříňky a rychle se dostavil do šatny.

Renjiho jsem nikde neviděl. Ostatní tady jinak byli. (Dustin, Sam, Henry)

"Kde je Renji?" Zeptám se Henryho, který mě bedlivě pozoruje.

"Jel něco zařídit." Řekl jako odpověď.

Nakloním hlavu na stranu. "Co jel zařídit?"

"Do toho ti nic není." Henryho tón hlasu zněl vážně.

Sklopil jsem hlavu k zemi a zavázal si rovnou boty. Jel někam kvůli mně? Nebo jel řešit něco svého? Bojím se.

Sam do mě šťouchl a usmál se na mne. "Hlavu vzhůru Benji. Nic se neděje. I kdyby jsi prohrál, tak se s tebou budeme bavit a navíc bydlíš u Renjiho, tak buď v klidu."

Jo a co když mě vyhodí a nebo se se mnou nebude bavit. Strávil se mnou tolik času s jezděním na skejtu, že se nevjenoval ani škole.

I když... Je pravda, že vždycky někam odešel a vrátil se asi po několika hodinách, kdy jsem chtěl jít dom. Ale to je vedlejší. Beztak by se asi ani neučil.

Bože co to zase plácám. Sam na mě furt hleděl a chtěl ještě něco říct, ale vyrušil nás učitel, tak jsme šli běhat ven.

Tentokrát jsme nebyli venku na hřišti, ale běhali jsme parkem ve městě. Zahlédl jsem asi i Erena jak zalezl do křovisek našeho místa. Ale nejsem si jist.

Pohled Eren...

Z nějakého důvodu si mě osobně zavolal Renji. Zastavil mě na chodbě a dal mi papírek do ruky, kde stálo, že v tuhle hodinu sraz v parku u křovisek.

Samozřejmě jsem se dostavil přesně na čas. Věděl jsem i, že zde mají svoje místo. Jako malý jsem sem furt lezl s Renjim. Ale to tu nebylo tak zarostlé.

Renji seděl na svém kameni a sledoval každý můj pohyb.

"Zdravím." Usmál jsem se do široka se skvělou náladou.

Renji mě ani nepozdravil. A furt mě propaloval pohledem.

Opřel jsem se o strom a zapálil si cígo. Vyfoukl jsem kouř a podíval se zaujaťe na Renjiho.

"Proč si mě pozval?" Zeptám se.

"Jde o ten závod..." Konečně promluvil.

"Nebudu to rušit... Chci mít kolouška u sebe." Usmál jsem se do široka.

Renji vypadal docela naštvaně.

"Zapomeň..." Řekl docela hlasitě.
"Nic se konat nebude. Nedovezu ti ho tam."

Já se jen znovu usměji a vydechnu kouř. "Jak myslíš...." Zasměji se.

"Ale co se bude dít potom... Za to ti neručím." Nakloním hlavu na stranu a zahodím nedopalek.

"Opovaž se na něj sáhnout... A veř mi, že do tohohle města už nevkročíš." Řekl nabručeně. A hned jsem poznal, že se jen drží aby po mně nevystartoval.

"Nezapomínej kdo já jsem... Renji." Usměji se. Nemůžu si pomoct, ale je to skvělé ho takhle provokovat.

"S tím jdi do háje!" Zařval na mě a vstal. Zrychleně dýchal a vypadalo to, že chce do něčeho praštit.

"Závod se nekoná... Nepočítej s ním." Řekl nakonec a zmizel.

Chjo, zrovna jsem si chtěl zapálit druhé cígo. "A nestihl jsem se zeptat na kolouška." Opřu hlavu o strom a hledím do větvích.

"Já kolouška dostanu... Bude jen a jen můj... A na tebe zapomene. Přesně tak jak zapomněl na svou rodinu." Znovu se do široka zazubím a vylezu ze křoví.

Pohled Benji...

Kapičky studené vody mi stékají po těle. Hasí mé rozpálené tělo od běhu a od problémů kolem.

Studená sprcha mě vždy dokáže uklidnit. Hlavně teď, protože moje mysl byla v chaosu, ale teď už né tolik.

Vylezu ze sprchy. Tentokrát jsem zapomněla spodky, tak s ručníkem kolem pasu vlezu do šatny.

Stál tam jen Dustin a něco si projížděl na mobilu. Usmál se na mě a pak se zase přesunul k mobilu.

Začal jsem se tedy převlékat.

Už převlečen vyjdu ze šatny a jdu do skříňky. Dustin se někam vytratil. Přezuji se vezmu si taška a jdu ze školy.

Hned se mi naskytl výhled na celou Renjiho partu. Renji se usmál hned jak mě spatřil.

Rychle dojdu k nim. Všichni se se mnou pozdravili a Renji mě objal. Objal jsem ho nazpět.

Do ucha mi začal šeptat. "Ničeho se neboj. Žádný závod se nekoná."

Tahle věta mě opravdu hodněě uklidnila. Odtáhl jsem se od Renjiho a usmál se na něj.

"Příště nic takového nepřijímej." Řekl vážně Dustin.

Já jen kývl na souhlas.

"Co takhle se jít opít?" Navrhl Renji. Všichni zajásali a já znovu jen kývl.

Byl jsem úplně smyslů zbavený, protože to co ze mě spadlo za velký kámen co mě tížil. Je pryč.

A teď si jdeme užít s kamarády. Nic lepšího v pátek mě čekat nemohlo.

Samozřejmě jsem se radoval moc brzy...

Na obrázku Dabby...
Děkuji, že jste se dočetli až sem.
Cením si každé podpory.✨❤
Pokračování příště.🔜