// Z Šikany V Lásku//

*(*3*)*

Seděl jsem spoután u zdi a koukal do prázdna před sebe. Cítil jsem se jak tělo bez duše. Nevnímal jsem nic kolem sebe. Nehýbal jsem se a ani nemrkal. Jediné co se hýbalo byli mé vlasy ve studeném vánku ze škvírky od okénka.

Renji se dlouho nevracel. Zaklonil jsem hlavu a tu opřel o zeď za mnou. Koukal jsem do stropu. Strop byl navlhlý a rozpraskaný. Zavřel jsem oči a začal si pobroukávat písničku, která mi zrovna hrála v hlavě.

"Tu písničku znám. Mám ji rád." Řekl Renji stojící předemnou. "Chci ti představit další oběť. Ale tentokrát není má. Ale tvá." Řekl a do široka se usmál. Za ním stála černovlasá holka. Její vlasy padali do obličeje. Měla je sice do mikáda, ale i tak jsem jí do očí neviděl.

"Moje... Oběť?" Zeptal jsem se nechápavě. "Bingooo tvoje. Ukážeš mi jak anděl jako ty umí mučit své oběti." Zasmál se a strčil ji vedle mě ke zdi. "Tohle bude dostatečný trest pro tebe." Řekl a začal se smát na plné kolo.

"Říkal jsem že mě zajímá, jak bys vypadal od krve..." Pošeptal mi u ucha. Začal mě vyndavat z pout. Chytil mě za mikinu a hodil ke zdi na stranu. Potom do pout nasadil tu holku. Nakonec ji poplácal na tvář a potom se otočil ke mně. Usmíval se do široka jak psychouš.

"Zvedej se." Řekl a popošel ke strouchnivělé skříni. Otevřel ji a na mini stůl položil krabici, kterou z té skříně vytáhl. Skříň potom zavřel a židli posunul dál ke zdi. Sedl si na ni a obrátil zrak na mě.

Já se furt válel na zemi a jak debil na něj čuměl. "Je tvoje, tak pohni. Nechci tu strávit celý den." Řekl Renji a nezpustil ze mě oči.

Má krásné oči. Každé oko jiné. Jedno má červené jako krev a druhé fialové jako fialka. Ani jsem nevěděl že takové oči existují.

Renji se najednou prudce zvedl a došel ke mně. Vzal mě za límec mikiny a nadzvedl mě na nohy. "Budeš na mě furt, tak čumět nebo se konečně pustíš do práce?" Řekl naštvaně těsně u mého obličeje. Dovedl mě ke stolu kde mě pustil. Můj pohled spadl na krabici a to co je uvnitř.

Bylo tam mnoho mučících nástrojů. Bylo tam i doktorské vybavení. "Můžeš použít cokoli." Řekl Renji a sedl si na židli, tak že mezi nohami měl opěrku. A pozoroval mě a pak tu holku.

"Jsi nudnej, pohni než usnu." Renji si zívl a opřel si hlavu o ruce. Vytáhl jsem z krabice skalpel a šel k holce. "Ne prosím." Začala prosit. "Neboj se nezabije tě. Bude to jen trochu bolet. Ale nevím jestli více nebo méně kdybych to dělal já." Zaculil se Renji.

Sundal jsem si mikinu abych si ji nezašpinil od krve a hodil ji na svůj batoh v rohu. Přistoupil jsem k ní a odhrábl ji ofinu z očí. Měla zelené ubrečené oči a vykuleně na mě zírali.

Renji na nás netrpělivě čekal. "Prosím." Řekla potichu a cukla rukama. Hleděl jsem na ni. "Benji... Mohu ti tak říkat že?" Usmál se Renji a prohrábl si vlasy. Otočil jsem se na něj. "Dám ti posledních pět minut. Pokud do té doby ji neuděláš aspoň pět řezných ran, tak to schytáte oba dva. A to jsem nechtěl poškodit anděla jako jsi ti Benji. Jako malý jsem si anděle představoval přesně, tak jak vypadáš ty. Bílé sněhové vlasy a krásné modré oči jako nebe." Ušklíbl se na mě.

"Už jen čtyři minuty, tak si pohni." Dodal nakonec. Klekl jsem si k té holce. "Promiň, budu opatrný a udělám ti jen pár řezanců na paži." Řekl jsem ji potichu. Ona jen kývla a popotáhla si. Vzal jsem ji ruku a vyhrnul ji mikinu.

Opatrně jsem ji skalpelem přejel po kůži a udělal ji malý neškodný řez. Takhle jsem udělal ještě čtyři. Dívka jen sikla bolestí, když jsem ji zaryl minimálně skalpel do kůže. Ze zranění jí vyšli jen malé kapky krve. Postavil jsem se a skalpel položil na stůl.