Ahoj ahoj ahoj! Tak další část. Zase po hrozně dlouhé době, ale tak snad se bude líbit :) Enjoy :))
„Tak jak ti je, Rosie? Vypadáš už lépe." Konstatuji ke své nejlepší kamarádce, která tu přede mnou leží na posteli. Brácha je už dva dny v nemocnici a nelepší se to, tak mě rodiče poslali sem, abych se trošku odreagovala. Celkem to nezabírá, když tady vidím další poloviční mrtvolu. Plán nevyšel rodičové.
„No, ne že by mi bylo nějak naprosto suprově, ale změnili mi léky, takže o trošku lepší to opravdu je." Odpoví mi a bolestivě se pousměje.
„To jsem ráda, zlato. Ale teď už půjdu. Slíbila jsem rodičům, že se ještě zastavím doma, než půjdu za Loganem do nemocnice." Řeknu, obejmu jí a pomalu odejdu. Ona mi ještě unaveně zamává a pak si zase lehne do postele a snaží se usnout. Chudinka, musí se mi uzdravit. I bratříček. Oba prostě musí, nic jiného jim nedovolím!
„Crrrrrr!!! Ano, mami? Jojo, už jdu... Ne, nepůjdu... Ano, jdu hned domů... Jojo, počítám s tím. Moment, cože?! NO to si děláš... Fajn, budu tam. Za chvíli ahoj." Položím mamce telefon a na chvilku si sednu na blízkou lavičku. Sakra. Rodiče se dneska mají stavit na místo nehody, aby si vzali nějaké věci z auta a aby si s nimi měla popovídat policie, ale protože je táta v práci a opravdu nemůže odejít, musím tam s mamkou já, aby tam nešla sama. To bude určitě úžasný zážitek. Povzdechnu si, zvednu se a zrychlím krok, ať to mám co nejrychleji za sebou.
Cestou na místo mě přepadne ošklivá myšlenka. Zahryzne se mi do mozkové kůry tak naléhavě, až se toho pocitu zděsím. Co se sakra stane, jestliže Logan umře? Co se mnou bude? Co bude s rodiči? Oba se určitě zhroutí... A já nejsem tak silná, abych je podržela. To nezvládnu. Takové věci vždy dělal Logan. Když nám zemřela babička, mámu i tátu podržel on. Já vždy jen postávala, přihlížela a ukáplo mi pár slziček, jinak jsem neudělala vůbec nic. A co pohřeb? Vždyť by nikdo z nás nevěděl, jaké květiny, jakou hudbu, koho pozvat... Vůbec nic! O takových věcech se s námi nikdy nebavil. Ale tyto myšlenky jsou zbytečné, protože on to určitě přežije. Určitě. Musí.
Dorazili jsme na místo srážky. Kolem jsou policejní pásky a jsou tam rozházená čísla, která jsem nikdy nepochopila, k čemu jsou. Narazila do sebe tři auta. Byla to hodně ošklivá srážka, protože z osmi lidí to přežili tři a všichni jsou v kritickém stavu v nemocnici. Včetně Logana. Pod páskou projde mladý a celkem hezký policista a míří směrem k nám. Mamka vyleze z auta a dá se s ním do řeči. Mně řekne, ať tady počkám, ať vylezu jen tehdy, když bude něco potřeba.
Celou dobu sleduji toho policistu. Přijde mi povědomý, ale netuším odkaď. Je vysoký, hubený, plavovlasý a má zelené oči. Na vlasech patku, která mu padá skoro až do oka. Tipla bych mu tak kolem dvaceti a nezadaný. Celou dobu, co se baví s mojí mamkou, pořád pokukuje směrem ke mně a vždy se tak pěkně usměje. Je sladký, tak mu ten úsměv občas oplatím. Ale vážně jen občas. Nakonec mamce předá vizitku a odejde zpět ke kolegům.
„Na, prý ti mám tohle dát. Kdybys náhodou potřebovala policistu. Prý se dozvěděl, co se ti nedávno stalo." Podá mi vizitku mamka, jakmile sedne do auta. Popadnu jí a prohlížím jí. Hmm, Jace Smith. Pěkné jméno. A dokonce k němu i sedí. Otočím vizitku na druhou stranu a uvidím tam vzkaz:
„Napiš mi J" Ach, další hrozný škrabopis. Ale proč se trošku neodreagovat. Zastrčím vizitku do kapsy a radši se koukám z okénka.
Doma si sednu na postel a vymýšlím, co mu napsat. Ahoj, já jsem ta holka z auta .Ne, to je moc pitomé. Čauky Jaci, jak se máš? Dneska jsi mi poslal tuhle vizitku u té bouračky, kde zemřelo tolik lidí! Pokecáme? Trapné. Nakonec se rozhodnu pro jednoduchou smsku.
„Ahoj, jak se máš? Vzkázal jsi, ať napíšu, tak píšu. Jul" ještě Smajlíka a zmáčknu odeslat. Hotovo.
Začít si románek ve chvíli, kdy se dějí kolem vás takové špatné věci, není ten nejlepší nápad. Na to opatrně.
ČTEŠ
Desire
RomanceMěla jsem vše, teď nemám nic. Jsem krásná, chytrá a oblíbená, ale najednou se všechno sesype jako domeček z karet. Nevím proč, nevím jak, ale skončím hodně špatně. Skončím zahrabaná pod kytkama.
