Desire

3.Kapitola

Tak tady další díl :)) Ano, tohle opravdu není žádná happy povídka... To ode mě po slaďáku Impossible fakt nečekejte :D Ale abych pravdu řekla, tohle mě baví psát víc :33 Čtěte a doufám, že se bude líbit :*

Rosie nechodí do školy. Zůstává doma, aby byla v klidu. Taky jezdí každou chvíli do nemocnice na různá vyšetření, řezání, bodání… Ani nevím, co všechno jí tam provádějí, ale dle jejich slov jí to může pomoci, i když o tom silně pochybuji.

Každý den za ní chodím, abych jí nějak podpořila, mluvila s ní, pomohla jí a dělala to všechno, co se od nejlepší kamarádky očekává. Bavím se s ní, jako by se nic nedělo, jako by bylo všechno v pořádku a jako by nebyla vůbec nemocná.

Právě teď mi končí škola a já se jako každý den vydávám k nim domů. Není to daleko a jsem tam za chvilku.

„Dobrý den. Můžu dál?“ zeptám se Rosiiny mamky, když zazvoním u branky.

„Jistě Juliet, pojď dál. Rosie už se tě nemůže dočkat.“ Odpoví mi unaveně a pomalu odejde do kuchyně. Musela odejít z práce, aby se mohla o Rosie starat celý den. Vypadá opravdu hrozně strhaně. Kéž bych jí mohla nějak pomoct.

„Ahoj zlatíčko.“ Pozdravím, když vejdu do jejího pokoje. Sednu si na její postel a chytnu jí za ruku, ze které vede pár hadiček do nějakého obrovského přístroje v rohu místnosti. Všechno na něm bliká a různě svítí a to mě hrozně znervózňuje, tak se tím směrem radši nedívám.

„Ahoj Jul.“ Tiše odřekne a lehce se usměje.

„Jak ti je, Rosie?“ zeptám se a povzbudivě jí stisknu ruku.

„Když se na mě díváš, tak co bys řekla?“ řekne ironicky. Měla pravdu. Byla bílá jako stěna, její vlasy ztratily všechen lesk, v očích neměla už žádný lesk. Kůže na ní jen visela, protože zhubla tak rychle. S rakovinou žaludku přece jen nemohla nic pořádně jíst. Jak jsem to pochopila, ty hadičky jí do těla dodávaly živiny, ale nestačilo to k tomu, aby zase aspoň trochu přibrala. Vypadala opravdu mizerně a nejspíš jí bylo ještě hůř, než jak jsem si vůbec dokázala představit.

„Jasně, blbá otázka. Promiň mi to.“ Sklopím provinile pohled a sleduju své prsty. Hmm, měla bych si je nalakovat. Pitomé úvahy.

„V pohodě. Ty taky nevypadáš zrovna nejlíp. Vypadáš stejně blbě jako já a to nemáš rakovinu.“ Podotkne a pomalu se na posteli posadí, aby byla blíž u mě. Zase má pravdu. Dřív jsem se nezajímala o nic jiného než o to, co si vezmu na sebe, abych vypadala co nejvíc vyzývavě a sexy. Každý den jsem strávila večer i ráno přes hodinu v koupelně, kde jsem na sebe patlala všechny možné i nemožné chemikálie, abych vypadala co nejlépe a kluci potom jen slintali. Teď tu sedím s dva dny nemytými vlasy, v šedém obyčejném triku s potiskem a v tmavě modrých džínách, které teda vůbec neobtahují mé křivky, spíš naopak.

„Nějak už mám jiné starosti, než jen to, jaký gel na vlasy dnes použiju.“ Usměju se na ní.

„Čauky slečny. Jak se vede Julietko?“ vrazí do dveří Rosiin dvacetiletý bratr. Mám podezření, že je to gey, ale nikdy jsem ho z toho neobvinila. Čekám, až se k tomu přizná nebo až ho načapám, jak si t rozdává s nějakým šampónkem v kabinkách u dámského prádla.

„Nazdar Joshi, ještě jednou mi řekneš Julietko a něco ti ufyknu puso.“ Zakřením se na něj a vypláznu jazyk. Rychle ke mně přiskočí, dá mi pusu na tvář a obejme mě. Je celkem pěkný- černé dlouhé vlasy, tmavé oči a je dost vysoký.

„A co moje milovaná sestřička?“ koukne se na Rosie smutně a sedne si vedle mě. Natiskne mě z jedné strany na stěnu a z druhé na mě skoro sedí. Jaj, to je teda pohodlné.

„Tvoje milovaná sestřička ještě furt žije, takže v klidu.“ Odpoví Rosie sarkasticky a zašklebí se na něj.

„Co takhle se projít, ať tady pořád jen tak neležíš?“ zeptám se jí tentokrát já a ona horlivě přikývne. Pomalu jí s Joshem vezmeme kolem ramen a pomáháme jí z postele. Vratce se postaví na nohy a snaží se držet rovnováhu. Josh přepne ten její přístroj na nějaký menší přenosný a pomalu vyrážíme z pokoje na jejich velkou zahradu. Sedneme si do trávy a Josh už někam zmizí. Nejspíš má rande v nějakém růžovoučkém klubu.

„Víš, ta nemoc je bolestivá, bolí opravdu hodně. Ale je to jen fyzická bolest. Ta psychická je ještě horší. Ten pocit, že můžeš každou chvíli umřít a nechat všechny své nejbližší tady. Nebo to, že mám v sobě nějakou hnusnou nemoc, která se mi rozlejzá všude kde může. Ten pocit, že mi ještě ani nebylo 20 a už jsem smrtelně nemocná. Nic pořádného jsem nezažila. Když se ohlédnu na svůj dosavadní život, celý jsem ho vlastně jen promarnila. Jediné mé štěstí je, že jsem potkala tebe, a že jsi má kamarádka.“ Dokončí a smutně se na mě usměje. Nic na to nějakou dobu neříkám, nevím, jak mám na tohle odpovědět. Nevím, jak se na takové věci reaguje.

„Ale prosimtě, vždyť máš padesáti procentní šanci na uzdravení. To je obrovská šance! Uzdravíš se a pak si spolu zajedeme někam do ciziny a pořádně to rozjedeme. To se neboj, ještě toho spolu zažijeme hodně.“ Konečně ze sebe vymáčknu. Sama tomu úplně nevěřím, ale doufám, že to takhle opravdu bude. Nechci jí ztratit.

„Jasně, vyrazíme do Finska, co ty na to?“ zeptá se a zasměje se. Konečně se opravdu upřímně zasměje.

„To si piš, že ano. Jen tak někde ze vzduchu seženu několik desítek tisíc a vyrazíme do Evropy!“ odpovím s úsměvem a lehnu si. Rosie mě napodobí a jen tak spolu ležíme a koukáme se na krásně modré nebe.

„Co vlastně škola? Jsi furt stejná šprtka?“ zeptá se mě s úšklebkem.

„No, škola není nic moc slavného. Poslední dobou se nějak moc neučím, ale tak zatím nepropadám.“ Podotknu hrdě. Pravda je, že jsem se za poslední dva měsíce, co Rosie nechodí do školy zhoršila o asi tři stupně. Jsem na čtyřkách skoro ve všech předmětech, krom tělocviku samozřejmě. Tam propadám. O tom ale radši pomlčím, nechci aby si to pokládala za vinu. Je moje blbost, že se nesoustředím na učení, ona za to nemůže.

„Tak hlavně bacha, ať nemáš žádné problémy kvůli mně,“ Odpoví a posadí se.“ Nepůjdeme už dovnitř? Jsem z tohohle strašně unavená.“ Řekne a bolestivě se usměje. Nejspíš jí to strašně bolí, ale nechce to moc dávat najevo.

Vezmu jí zase kolem ramen a společně se vydáme do domu. Posadím jí na gauč, rozloučím se s ní a odejdu domů. Když se konečně posadím ke svému stolu, venku se už stmívá. Tak zítřejší test z dějepisu nějak oželím. Přece to nebude tak těžké.

Lehnu si do postele a okamžitě usnu. Jsem strašně unavená a ráno se bude tohle celé divadlo opakovat. Aspoň, že mi ještě nedělají scény rodiče, že jsem pořád pryč. Ale obávám se, že všechno začne, jakmile přijde ta hrůza. Třídní schůzky.

Když si myslíme, že už to být příšernější nemůže, život se nám jen zasměje a připraví nám něco, co nečekáme. Nějakou věc, která všechno ještě zhorší.