Desire

4.Kapitola

Tak po měsíci zase další :)) Moc děkuji za reads :) Jsem ráda, že to alespoň někdo čte :) Enjoy it :)

„Okamžitě pojď k tabuli!“ zařval na mě učitel a hodil mým směrem křídu. Znuděně jsem se na něj podívala a pomalu se odšourala k tabuli. Zrovna dějepis, tam to se mnou moc dobře nevypadá. Pět, čtyři a pět. Ne, že bych v ostatních předmětech nějak vynikala, zhoršila jsem se teď opravdu všude, snad kromě hudebky.

„Tak se ptejte.“ Kvákla jsem jeho směrem a zkřížila si ruce na prsou. Naštvaně se na mě podíval přes své brýle a vypadalo to, jako by mě hodlal každou chvíli uškrtit.

„Operace Barbarossa, co to bylo? Kdy to bylo? O co jde? Mluv, nebo ti dám kuli a tvoji rodiče se dozví, že z mého předmětu propadáš!“ křikne na mě a sedne si prudce do židle. Chudák malá židlička, tohle si nezasloužila.

„Hmm, to asi bylo někdy v té 2. Světové válce, ne?“ odpovím znuděně. Nemám vůbec tušení, o co tu jde. Na učebnice jsem se nepodívala už dlouho, protože se pořád jen zaobírám Rosie.

„Z části správně, ale co takhle použít mozek a říct mi alespoň rok? A kdo proti komu? Hmm?“ zvedl na mě obočí a asi očekával nějakou velmi chytrou odpověď. Přece jenom z dějepisu jsem vždy měla jen samé dobré známky, to jen teď to se mnou jde pořádně z kopce. Bohužel, tohle jsem opravdu netušila.

„Pardon, nevím.“ Řeknu stručně a přenesu váhu na druhou nohu.

„Tak bohužel slečno, dnes vašim rodičům oznámím, že jestli se nezlepšíte, čeká vás kompletní přezkoušení, a když ho nezvládnete, se školou končíte. Můžete odejít.“ Řekne a něco si zapisuje do svého růžového zápisníku. Ano, opravdu je růžový a ne, nemám sebemenší tušení proč tomu tak je.

Zakoulím očima a odejdu na své místo. V tu chvíli začne zvonit a tak se odloudám ze třídy. Jdu po chodbě s vražedným výrazem, na sobě černou sukni, černé tílko a mé blonďaté vlasy se mi spouští po zádech. I když vypadám takto divně, spousta kluků se za mnou otáčí, ale bohužel, všichni nezůstanou jen u toho.

„Čau kočko, sekne ti to!“ oznámí mi nějaký zrzavý kluk a zastoupí mi cestu. Pokouším se kolem něj projít, ale on mě nepouští, tak na něj upřu svůj nenávistný pohled.

„Co chceš?“ syknu na něj a dám si ruce v bok. Pokus o zdrhnutí mi nevychází, takže to nebudu zkoušet.

„No co asi, přece tebe kotě.“ Řekne a přiblíží se ke mně, chytí mě za zadek a přitiskne se na mě. Snažím se ho odstrčit, ale on se ani nehne. Nahne se a snaží se mě políbit, tak začnu zaklánět hlavu, aby to neudělal, ale on pořád nepřestává. Z posledních sil mu vytrhnu svou ruku a vlepím mu facku. Odskočí ode mě a drží se za tvář.

„Proč na mě do háje šaháš?!“ zařvu ještě na něj a chystám se odejít, ale on začne strašně ječet.

„Ona mě tady šikanuje! Pomoc! Mlátí mě tu!“ ječí pořád dokola a kolem už začínají pokukovat lidi, co se to tu děje. Nevěřícně na něj zírám a on pořád řve.

„Co tu sakra řveš? Můžeš si za to sám! To ty mě tu obtěžuješ!“ křičím na něj zpátky, protože nevím, co jiného mám teď dělat.

„Co se to tu děje?“ A sakra, můj dějepisář. To asi není dobré.

„Ona mě tu obtěžuje.“ Zapiští ten divný zrzek a pořád se drží za tvář. Simulant jeden.

„On lže! Teď mě tu obtěžoval!“ namítnu na svou obhajobu, ale asi jsem učitele nepřesvědčila. Povzdechne si a ukáže směrem ke dveřím.

„Pojďte se mnou slečno, jdeme zavolat vašim rodičům.“ Oznámí a otáčí se k odchodu. Naposledy nakopnu zrzka a jdu k němu do kabinetu, kde čekám, než dorazí mamka.

Přijede si pro mě, seřve mě a já jen potichu přikyvuji. Nemá smysl se s ní hádat, pak by to bylo ještě všechno horší a tak to nechám být. Mám zákaz na týden na počítač a televizi. Alespoň, že jsem nedostala zaracha, jinak bych nemohla za Rosie.

Zničeně jsem si sedla v pokoji na postel a zírala jsem někam do blba. V tu chvíli jsem dostala strašnou chuť, udělat strašnou pitomost. Proběhla jsem nenápadně do koupelny a otevřela jsem skříňku za zrcadlem. Byly tam, opravdu tam byly. Vzala jsem jednu do ruky a zamkla se, aby mě někdo nevyrušil.

Sedla jsem si na vanu a pevně jí uchopila. Ano, je to žiletka. Koukla jsem se na svou ruku a pomalu k ní přibližovala onen ostrý předmět. Jemně jsem si s ní přejela po kůži a objevily se první kapičky krve. O kousek jsem jí posunula a trochu přitlačila. Kapek krve bylo trošku více. Znovu o trošku níž a pořád jsem víc přitlačovala. Pokračovala jsem takhle, dokaď jsem neměla deset krvavých čar pod sebou. Teplá krev mi stékala po ruce a kapala do čistě bílé vany.

Zvedla jsem se a v umyvadle si na jizvy spustila trošku vody. Poté jsem z komody vytáhla obvaz, obmotala ruku, umyla vanu a odešla. Lehla jsem si do postele se zvláštním pocitem. S příjemným pocitem. Po dlouhé době jsem se cítila v celku v pohodě. Byl to krásný pocit. Nevím, co to znamenalo, ale špatné to nebylo.

Poté jsem usnula bezesným spánkem.

Ať si každý říká, co chce. Občas je fyzická bolest prostě příjemnější, než ta psychická.