PROLOG
Touha…
Co to vlastně je? Je to chtíč? Nebo je to potřeba něco mít? Něco dostat, vlastnit, dát… Něco udělat, například někoho praštit…
Touha se dá vyložit mnoha způsoby....
Já mám teď jedinou touhu- Vzít do ruky ten nůž, který leží na stolku na druhé straně pokoje a přitisknout jeho ledové ostří ke svému krku. Zatlačit a nechat ho projet mou kůží. Přeříznout tepnu a nechat tu horkou krev, ať proudí ven, na světlo. Cítit jí na svém těle, jak pomalu stéká a s tichým kapnutím dopadá na čistý bílý koberec.
Po tomhle já tak strašně toužím, ale musím svou touhu ovládat. Nůž je až moc daleko a já ve svém stavu nemůžu pro něj dojít. Jsem neschopná jakéhokoliv pohybu.
U mé postele už se vystřídalo tolik různých psychiatrů, psychologů, terapeutů a podobných. Moji rodiče dokonce byli natolik zoufalí, že zavolali nějakému chlápkovi, který je prý odborník na čakry a podobné výmysly. Blázen. Jenže vůbec nic nezabírá, nic na mě nefunguje. Stále sedím na posteli, opřená o stěnu a zírám do prázdna. Nejím, nespím, nepiju, nechodím, nežiju.
Ach, bohužel, vlastně pořád žiju. Je to ale jen proto, že mě každých pět minut chodí kontrolovat máma. Každou chvíli se snaží do mě dostat nějaké jídlo nebo aspoň pití. Naprosto všechno odmítám. Když mě nenechají si ublížit, umřu hladem, taky proč ne? To bude nejspíš bezbolestný způsob. Aspoň doufám.
Možná vás zajímá, proč jsem se dostala do tohohle stavu. A třeba vám to je taky úplně jedno. No tak jako tak se to pokusím vysvětlit, i když je to velice nudný a nezajímavý příběh, ostatně jako celý můj dosavadní život.
Začalo to asi tak nějak takhle…
ČTEŠ
Desire
RomanceMěla jsem vše, teď nemám nic. Jsem krásná, chytrá a oblíbená, ale najednou se všechno sesype jako domeček z karet. Nevím proč, nevím jak, ale skončím hodně špatně. Skončím zahrabaná pod kytkama.
