Desire

8. Kapitola

Mooooc se omlouvám, že jsem dlouho nic nepřidala, ale prostě nemám nápady a nestíhám... Školy teď bylo moc a nápady také hodně rychle dochází :/ Takže vážně promiňte :) A jinak- Moc děkuji za tolik Reads, hrozně moc si toho vážím :)
Enjoy :*

Bojím se vylézt z domu. Bojím se mít roztažené závěsy jenom proto, že okno je směrem do ulice, kde by zase mohl být ten člověk. Bojím se i kdykoliv, kdy zazvoní zvonek u domovních dveří, i když je to většinou jen sousedka nebo nějací známí rodičů. Bojím se vylézt z pokoje pro případ, že by ten někdo čekal za dveřmi. Tento strach mě dělá hrozně paranoidní. Jakmile slyším jakýkoliv zvuk, ihned se schovávám do kouta pokoje a modlím se, aby to nebyl ten člověk. Rodiče za mnou chodí a snaží se zjistit, co se děje, ovšem já to vždy svádím jen na to, že mne pořád bolí ta zranění, jenž se mi stala.

Od toho incidentu je to už měsíc, avšak já se stále bojím čím dál více. Nevím, co s tím mám dělat, nevím, jak se toho zbavit. Už ani za Rosie nechodím, protože se tak moc bojím. A to je jí chudince čím dál hůř, jak mi psala její máma. Ona sama by mi to nikdy nepřiznala.

Tak se rozhodnu jí alespoň napsat zprávu.  „Ahoj Rosie, jakpak se daří? Jak ti je? Omlouvám se, že už za tebou nechodím, ale mám spoustu učení a nějak není čas. Ale neboj, brzy se stavím. Mám tě ráda, drž se. Jul.“

Ještě chvilku nechám běžet chat na pc a čekám, jestli se mi někdo ozve. Napíše mi pár bývalých a oblíbených kámošů, ovšem ty patřičně ignoruji. Projedu si pár obrázků a v okamžiku, kdy se chystám počítač vypnout, přijde mi jiná zpráva. Od anonyma. „Takže holčička se bojí? Tak já ti důvod ke strachu dám! A možná i k pláči J „

Okamžitě zaklapnu počítač a vyskočím od stolu. Vyděšeně couvám dozadu a cítím, jak se mi do očí vlévají slzy. Proč mi už zase napsal? Co po mně chce? Co je zač? Proč se tohle děje zrovna mně? Proč? Proč? Proč?

Sjedu podél zdi na můj měkký koberec, chytnu si kolena a přitisknu si je k obličeji a houpu se zepředu dozadu, abych se alespoň trochu uklidnila. Snažím se nebýt hysterická a přestat brečet. Po nějaké dlouhé době se mi to povede a já pomalu vstanu ze země. Rozklepaně se přesouvám ke stolu a usedám za židli. Zapnu počítač a znovu si uslzeně přečtu zprávu. A udělám to, co bych sama od sebe nikdy nečekala. Odepíšu.

„Co po mně chcete? Co jsem vám udělala, že mi tohle děláte? Prosím, chci alespoň znát důvod.“

Zobrazeno. To pitomé tlačítko zobrazeno! Znáte to, když napíšete pěknému klukovi, kterému máte v plánu psát už hrozně dlouhou dobu a konečně se k tomu odhodláte. Buď padne pár vět typu „Jak se máš, Co děláš a bla bla“ nebo je tam jen to hloupé tlačítko- Zobrazeno!

Nádech, výdech, nádech výdech. Hlavně klid. Zase zaklapnu počítač a přesunu se do postele. Lehnu si a začnu si na uklidněnou číst, ovšem to po pěti minutách vzdávám, když zjistím, že jednu řádku čtu už po páté. Raději se zvednu a vylezu opatrně z pokoje. Přejdu chodbu a zaklepu na dveře. Bez vyzvání vejdu a usadím se na bráchovu postel. On sedí jen v teplákách na židli a paří nějakou počítačovou hru. Závislák.

„Copak se děje sestřičko má nejdražší?“ zeptá se mě můj bratříček a stopne tu svojí úžasnou a dokonale hlasitou hru.

„To se nemůžu jen tak stavit za svým milovaným a krásným bratříčkem?“ vypláznu na něj jazyk a hodím po něm jeho polštář ve tvaru ovce. Krásný dárek ode mě k minulým Vánocům. Jsem prostě úžasná.

„Krásným? No takže copak potřebuješ?“ pokárá mě a přeloží si ruce na hrudi. Má mě pořádně přečtenou.

„Nezajel bys mi do obchodu pro kakao? Mám na něj hroznou chuť a řidičák tady máš jaksi jen ty a já bych ještě neměla úplně často chodit ven.“ Podotknu jakoby nic a dělám, že se nic neděje. A ano, vážně mám chuť na kakao. Má s tím někdo mít nějaký problém? Ne? Tak to je dobře, prostě jsem dětinská.

„Tak tvůj, krásný a hodný a dokonalý a okouzlující a různá další přídavná jména, bratříček ti zajede pro kakao. Chceš i šlehačku?“ Jen se na něj zašklebím a on pochopí, že to je souhlas. Natáhne si na sebe upnuté tričko a prohrábne si rukou vlasy. Hned tady na místě bych byla schopná ho znásilnit, škoda, že je to můj bratr. Budu někomu asi hodně závidět, až ho nějaká klofne. I když na jeho malou sestřičku nikdy nikdo mít nebude. A já si ohlídám, aby mu žádná holka nikdy neublížila.

„Tak já běžím puso, za dvacet minut jsem zpátky.“ Mávne mi a vystřelí z pokoje. Kouknu se ještě jeho směrem a usměju se. Miluji svého bratříčka.

Sourozenci jsou velmi důležití lidé v našem životě. Nikdy je dobrovolně nenechme odejít.