Desire

2.Kapitola

Tak tady další kapitolka :)) Snad se bude líbit :) Moc děkuji za Reads :) XOXO :*

Ztrácí se mi před očima. Moje nejlepší kamarádka, člověk, který mi rozumí jako nikdo jiný, možná až na mého bratra ovšem. Dívka, se kterou jsem zažila tolik možných i nemožných věcí, ona za mnou vždy stála, já za ní také. Vždy jsme byly spolu, v dobrém i ve zlém. Nikdy jsme jedna druhé nijak neublížily, rozhodně ne schválně. A teď jí sleduji, jak sedí v mém pokoji na mé růžově povlečené posteli a vypadá, jako by se každou chvíli měla rozpadnout na prach. Je bledá, má čím dál tím víc propadlé tváře, oblečení na ní visí jako by byla kostra. Kruhy pod očima má obrovské, jako by už nejméně týden nespala, avšak i to je samozřejmě možné. Její obvykle krásné a lesklé černé vlasy jsou ošklivě matné a neupravené. Stejně se na mě usmívá, jako by se vůbec nic nedělo, ale já v jejích očích vidím bolest. Nevím, co se jí stalo, nevím ani, jak jí mám pomoci, nevím vlastně nic. Jen čekám, až mi to konečně řekne celé sama, abych to z ní nemusela tahat násilím. Povzbudivě se na ní usměju ze své kancelářské židle, která je kousek od postele a ona se trhavě nadechne.

„Celé jsem si to vymyslela, Jul.“ Řekla mi skoro šeptem, jako by se bála, že jí ještě někdo uslyší, i když v domě nikdo jiný krom nás a mého kocourka Lucifera nebyl.

„Co přesně sis vymyslela?“ optala jsem se. Nechtělo se mi to z ní tahat jak z chlupaté deky, ale asi nebudu mít na výběr, jestli chci vědět pravdu.

„To, že se mi líbí Thomas. Chtěla jsem, aby sis myslela, že tu dietu držím kvůli němu a taky, aby ti nebylo tolik nápadné to, jak teď vypadám. Neboj se, taky jsem si všimla, co se ze mě stalo. Zrcadlo doma taky máme.“ Podotkla a já se na ní zvědavě podívala. Proč by si tohle vymýšlela? Proč by mi lhala? Proč, proč, proč? Nechápala jsem vůbec nic, tak jsem jí pokynula rukou, ať pokračuje dál, že to chci slyšet celé.

„Doufala jsem, že to nebude vidět tolik a také hlavně jsem doufala v to, že to nebude tak rychlé. Myslela jsem si, že to půjde hezky pomalu a postupně, takže si nikdo nebude všímat a já budu moct v klidu dochodit poslední svůj ročník na gymplu.“ Dořekla a hleděla na své ruce, které měla složené v klíně.

„Jak to myslíš, poslední? Vždyť jsme ve třeťáku, překvapivě nás čeká ještě čtvrťák, takže netuším, co to tady meleš.“ Řeknu už celkem netrpělivě a naštvaně se na ní podívám. Proč to musí tolik okřávat? To je tak těžké mi říct pravdu na rovinu?

„Já vím, že po mně chceš přímou odpověď, ale já opravdu nevím, jak ti to říct. Je to pro mě strašně těžké téma a je složité to říkat někomu, kdo mi je tak blízký jako ty.“ Řekne a podívá se na mě těma svýma krásnýma modrýma očima.

„Řekni mi to, mně můžeš říct naprosto všechno, jako vždy. Opravdu se se mnou nemusíš dělit jen o názory co se týkají módy, hudby nebo laků na nehty. Prosím, řekni mi to.“ Naléhám na ní a dívám se na ní. Chci, aby to konečně vyklopila.

„Jul, já… Mám hroznou žízeň, nemáš trochu vody?“ zeptá se a já jí sjedu svým vražedným pohledem. V tom slyším dole klíčky v zámku. To musí být můj milovaný bratříček, který mi určitě rád poslouží jako číšník.

„Hej! Brácha! Čau! Prosimtě, přines pro mě a pro Rosie skleničku vody! Díky!“ zařvu na něj, aby mě pořádně slyšel.

„Jo, jasně! Celý den jsem se těšil na to, že až přijdu domů, budu ti tu dělat číšníka! Už jdu!“ zařve na mě odpověď a já se lehce šibalsky usměju. Mám skvělého bratříčka.

O chvíli později se objevuje ve dveřích a nese dvě skleničky s vodou. Položí mi je na stůl a chvilku se tam zastaví.

„Rosie, proboha, co se ti stalo? Vypadáš jako duch.“ Zkonstatuje, když se na ní podívá. Je strašně nekorektní.

„Logane, hleď si svého. Tohle se z ní tady snažím vymámit už pěknou chvíli, takže teď prosím rychle zmiz, ať mi to může už konečně dopovědět.“ Odpovím mu s úsměvem. On udělá malé pukrle a se smíchem zmizí v chodbě. Samozřejmě zapomene zavřít dveře, takže se musím pracně zvednou ze své židle, abych na něj mohla zaječet, že dveře se mají zavírat a zabouchnout je. Když se vrátím na místo, vážně se kouknu na Rosie a ona zase sklopí pohled.

„Tak už konečně mluv.“ Vybídnu jí.

„No, víš… Je mi zima, můžu se přikrýt?“ zeptá se a já už vážně začínám být naštvaná. Hodím po ní deku a čekám, až se do ní konečně pořádně zabalí.

„Tak už?“ zeptám se.

„Fajn, tak dobře. Juliet, já mám rakovinu.“ Řekne a podívá se mi zpříma do očí. Právě se cítím, jako by mě někdo probodl. Moje nejlepší kamarádka, moje spřízněná duše, je smrtelně nemocná. Proč?! Sakra proč?!

„Čeho?“ řeknu potichu a snažím se, aby to nevypadalo, že mě to zevnitř zabíjí.

„Žaludku. Proto nejím a chtěla jsem, aby sis ničeho nevšimla, tak jsem si vymyslela tu blbost s dietou. U tohoto typu rakoviny je nejhorší to, že se na něj většinou přijde až pozdě, stejně jako u mě.“ Odpoví a sleduje zase své ruce.

„Stádium?“ zeptám se a snažím se zahnat slzy, které se mi hrnou do očí. Jakmile bych jim dovolila stékat, už by nešly zastavit. Bylo by to jako vodopád.

„Druhé stádium. Žádné metastázy nebo něco podobného. To zatím ne, to je až v posledním čtvrtém stádiu, ale pravděpodobně už teď je můj žaludek prožraný tím hnusným nádorem skrz naskrz.“ Dořekne a smutně se na mě podívá.

„A jaká je šance na uzdravení?“ zeptám se na poslední otázku.

„Doktor řekl, že je to padesát na padesát. Budu chodit na ozařování, chemoterapie a podobně, ale až na konci školního roku. Snad se to prý tak rychle nerozšíří, že bych musela odejít ze školy hned. Taky mi nabízeli chirurgický zákrok, ale na ten nemáme peníze, takže se musíme spolehnout na tohle.“ Odpoví a já už nemám žádné otázky.

„Aha.“ Řeknu jen. Nevím, co jiného na tohle mám říct. Je jen padesáti procentní šance, že moje kamarádka neumře. Co byste v takové situaci asi dělali vy? Vstanu a sednu si k ní na postel. Pevně jí obejmu a už nezadržuji ty zrádné slzy. Nechám je stékat mi po tvářích. Cítím, že Rosie taky pláče, tak spolu sedíme v objetí a obě ubrečené asi hodinu. Nechci, aby tahle chvíle skončila. Odteď, kdykoliv ode mě odejde, už nebudu vědět, jestli se mi další den vrátí. Každý den může být teď její poslední.

„Budu tu celou tu dobu s tebou.“ Řeknu jí a usměju se na ní. Ona jen kývne a dál sedíme ve vzájemném objetí.

Život je svině a ty nejhorší překážky vám dá v okamžiku, kdy si myslíte, že je všechno v pořádku a vy můžete být šťastní.