Desire

7. Kapitola

Další kapitolka, omlouvám se, že po tak dlouhé době, ale nějak nestíhám :) Tak snad se bude líbit :* A díky za Reads :* Písničku vřele doporučuji, je naprosto skvělá :*

Po dvou týdnech zotavování a polehávání doma, se doktor rozhodl, že už mi nic nebrání v tom, vrátit se do školy. Jediné viditelné stopy na mém těle jsou škrábanec pod okem, který už také postupně mizí, a obrovská modřina na břiše, kterou dokážu schovat pod oblečení. Potom mám také pár malých modřin na nohou a rukou, ale ty jsou zanedbatelné.

Ještě pořád se mi hůř dýchá, přes zlámaná žebra, ale už se to dá celkem i vydržet. Pomalu se obléknu a šnečí chůzí se přesunu do koupelny. Rozhrnu žaluzie a kouknu se na sebe do zrcadla. Skoro se až leknu toho, co tam vidím. Můj obličej je tolik vyhublý, že na něm má kůže skoro visí. Obrovské, tmavě fialové kruhy pod očima nemají zrovna krásný kontrast s mou bílou kůží. Své blond vlasy mám naštěstí umyté a pořád stejně lesklé, jako dříve, akorát mi teď na hlavě tvoří lví hřívu, jak jsou zacuchané.

Povzdechnu si a nanesu si na obličej různé patlanice, abych alespoň trochu zakryla svůj zjev. Vlasy rozčešu, zhluboka se nadechnu, vezmu si tašku a vyrazím dolů za mamkou na snídani. Po schodech se loudám, aby mě to moc nebolelo.

„Dobré ráno. Sluší ti to.“ Řekne mamka, aniž by se koukla mým směrem. Odkašlu si a usednu na barovou stoličku, kde na mě čeká obrovská snídaně. Palačinky s nutellou, skořicí a šlehačkou. K tomu káva, pomerančový džus, slanina, vajíčka a rozpečená bageta. Tohle nemám šanci sníst.

„Takže zaprvé… Ani ses na mě nepodívala, nemůžeš tudíž vědět, jak vypadám. Zadruhé… Chceš, abych praskla?“ vyčítám jí se zvednutým obočím. Otočí se na mě a jen se falešně mile usměje.

„Ale broučku, copak ty ses v zrcadle neviděla? Vypadáš jako smrtka. Takže to koukej všechno sníst, nebo to do tebe vlastnoručně nacpu.“ Dopoví a otáčí se zpátky ke kuchyňské lince, aby mně a bráchovi připravila obrovskou svačinu. Po třech týdnech diety se na to sice těším, ale obávám se, že se to do mě nevleze.

„Dobře, fajn. Kde je Logan?“ zeptám se ještě a pustím se do těch vynikajících palačinek. Jsou opravdu hodně dobré. Celé si je ještě přimatlám nutelou, aby náhodou nebyly moc suché, i když jsou celé od čokolády, ale co už. Já si to teď můžu dovolit, tolik sladkého. Muhahaha.

„Nevím, asi ještě spí, tys ho nevzbudila?“ odpoví mi má drahá maminka a hodí po mně pytel se svačinou. Když se ho snažím chytit, spadnu z barové stoličky krásně a elegantně přímo na zem.

„Auuu! Moje žebra!!!“ zařvu přes celý barák. Šíleně mě to bolí. Okamžitě se ke mně nahrne mamka a pomáhá mi se zvednout. Ze shora přiběhne Logan i táta, aby zjistili, co se mi to zase stalo.

„Jul! No tak, zlato, jsi v pořádku?“ ptají se mě všichni naráz a já jen bolestně přikyvuji. Posadí mě na pohovku a já na chvilku zavřu oči a snažím se nemyslet na tu příšernou bolest, která mu vystřeluje z hrudníku.

„Tak tomuhle říkám teda probuzení. To jsi prostě nemohla přijít nahoru a říct něco ve smyslu: Dobré ráno bratříčku, jakpak jsi se vyspinkal? Dole na tebe čeká snídaně, tak už vstávej. Ne, ty místo toho musíš začít ječet na celý barák, že?“ řekne se smíchem a já se rozchechtám, protože vím, že buzení ode mě většinou dopadá tak, že ho do hlavy mlátím polštářem, aby už konečně vstával a ječím na něj, že si má příště nastavit budíka.

„Buď rád za tohle, umím i horší.“ Řeknu s úšklebkem a pomalu se zvedám, abych si došla pro tašku a mohla vyrazit do školy. Maminka mě odmítla pustit autobusem, neboť bych si dle ní mohla ta žebra plně dorazit, takže jedu jejím obrovským autem, ve kterém normálně vozí všechny své knížky, které potřebuje v práci.

Rozloučím se s ní u školy, pomalu seskočím z auta na zem a jdu směrem ke škole. Pohledy všech těch lidí mě deptají. Ovšem když se ocitnu uvnitř školy, je to ještě horší. Všichni se ke mně hrnou a snaží se ze mě dostat, jak mi je, co se mi stalo, jestli to ještě stále bolí a podobné věci, na které se každý ptá každého po nějakém vážnějším úrazu. Prostě klasika.

Trpělivě všechny otázky zodpovím a za doprovodu pár přátel se přesunu do učebny, kde si odbydu pár nudných hodin s pár nudnými učiteli.

Po škole mě opět vyzvedne mamka, která zastavuje těsně před vchodem do školy. Prý už mě nikdy nepustí nikam samotnou. Tahle péče jí vydrží jen chvilkově, jako vždy, ale teď jsem za to celkem ráda.

Sedím s ní v autě, koukám z okénka a z ničeho nic mi zabrní mobil. S předpokladem, že by to mohla být Rosie, dychtivě smsku otevřu. Není to ovšem Rosie. Je to cizí číslo, stejné, které mi psalo v ten den, kdy se mi stal ten incident v lese.

„Myslíš si snad, že jsem skončil/a? Tak to se pleteš maličká. Já jsem právě začal/a.“

Postav se strachu, to říkají všichni. Ale co když je to těžší, než se zdá?