Desire

5.Kapitola

Tak tady další :)) Doufám, že se bude líbit ;)

Další den. Znovu musím natahovat pružinu, která mě popohání v dělání čehosi, co alespoň částečně připomíná normální život.

Natahování mé pružiny vypadá asi nějak takhle:

1.       Hodím budík do rohu pokoje.

2.       S velkou námahou se vyhrabu z postele

3.       Pustím si na plné pecky Systém Of A Down

4.       Zalezu do koupelny, kde převážu obvaz, udělám ranní hygienu a mračím se na sebe do zrcadla

5.       Mlátím na dveře svého milovaného bratříčka, abych ho vzbudila, když nereaguje na budík

6.       Hodím na sebe oblečení a vypadnu do kuchyně na snídani

Taková má každodenní rutina. Zrovna teď se vydávám ke dveřím svého bratra, aby zase nezaspal. Pěstí jednou bouchnu do dveří a bez vyzvání vlezu dovnitř. Jaj, to byla chyba.

Dneska se vzbudil nějak dřív a já ho omylem načapala jen ve spodním prádle. Vyděšeně se na mě podíval a hodil po mně první věcí, co měl po ruce- svoje staré trenky. Špičkami prstů jsem si je sundala z hlavy a položila mu je zpět na zem. Znechuceně jsem se na ně podívala, zle jsem se koukla na bráchu a naštvaně jsem odpochodovala zpět do pokoje.

Vzala jsem batoh a běžela za maminkou dolů na kafe. Naštěstí už nebyla tak moc naštvaná za tu školní záležitost, tak jsme si celkem i dobře pokecaly. Když jsme zrovna řešily, jestli koupíme dneska na večeři pizzu nebo čínu, přišla mi smska. Koukla jsem se na displej, jestli není od Rosie, ale byla od nějakého neznámého čísla.

„Vím, že nevíš, kdo jsem. Ale brzy mě poznáš. O to se postarám.“ Nechápavě jsem zírala do mobilu, ale když mě nenapadlo, o koho by mohlo jít, zasunula jsem jej zpátky do tašky a dopovídala si naše důležité téma.

Školní den probíhal v celku normálně. Před úplným začátkem jsem si ještě trochu prohlédla dnešní učivo, aby to nedopadlo jako včera. Když jsem chodila po chodbách, všichni se za mnou otáčeli, ale tentokrát už normálně a s úsměvem. Přitom jsem na sobě neměla nic neobvyklého- černý tenký svetr, který schovával obvaz a k tomu krátkou zelenou sukni. Cítila jsem se ovšem úplně jinak, než včera. Že by to bylo tím večerním incidentem? Nevím, opravdu netuším. Možná.

Po škole jsem byla domluvená, že půjdu k Rosie. Protože pršelo, domluvila jsem se s bráchou, že mě k Rosie hodí autem. Byl na mě opravdu moc hodný, určitě zase bude potřebovat prázdný byt.

„Tak dělej. Nebudu tu čekat věčnost.“ Oznámil mi do telefonu, když jsem zrovna byla na obědě. Rychle jsem se zvedla a běžela, abych co nejméně zmokla, směrem k autu. Nasedla jsem a dala jsem mu pusu na tvář.

„Tak jak bylo?“ zeptal se mě. Zrovna autem najížděl na silnici.

„Normální školní den. Co ty?“

„Fajn.“ Nic víc neřekl. Hmm, divné. Ale nehodlala jsem to nějak rozebírat, bylo mi to asi celkem jedno. Opřela jsem si hlavu o sedačku a sledovala z okna kapky, které stékaly po skle. Tamta pomalu, támhleta rychle. Nějaká pak najednou úplně zmizela. Ano, uchvacují mě podivné věci. Vím to o sobě.

Vystoupila jsem z auta a rychle běžela ke dveřím, aby mě pustili dovnitř. Nechtěla jsem vypadat jako úplná mokrá slepice.

Odpoledne u Rosie probíhalo jako vždy. Povídali jsme si, pak jsem se s ní šla projít, aby měla nějaký pohyb a potom jí zase položila do postele.

Rozloučila jsem se a slíbila, že zase přijdu a že přeji brzké uzdravení. Jako vždy, už je to prostě každodenní rutina.

Blíží se zima, takže je už celkem tma, když jdu směrem na autobus. Zapnu si bundu a dám si ruce do kapes. Kouknu se ještě předtím na hodinky a zjistím, že mi to jede za dvě minuty. Sakra, to nestíhám! Zrychlím krok a už jsem skoro na zastávce, ale už vidím jen to, jak mi autobus odjíždí před nosem. Fakt super.

Zadýchaně se posadím na lavičku a snažím se trošku oddechnout. Po chvíli se zvednu a vyrážím pěšky. Je to jen asi 5 kilometrů, tak to nějak dám.

Už je úplná tma. Jdu po kraji silnice až ke křižovatce, kde musím zabočit na lesní cestu. Kolem nikdo není, je tam úplné ticho. Lampy vydávají tlumené světlo a hází na okolí dlouhé stíny. Začínám mít trochu strach a je mi zima, tak raději zrychlím krok.

V tom uslyším nějaký tichý zvuk. Otočím se, ale tam nikdo. Tak jdu pořád dál a stále zrychluji. Znova ten samý zvuk, tak se ohlédnu. Nikdo.

Beru do ruky mobil, abych vytočila bráchovo číslo, aby mi šel naproti. Zvedne to po první zvonění naštěstí.

„No? Co je?“ řekne znuděně.

„Logane, pomoc. Jsem v lese na cestě domů a bojím se, že za mnou někdo jde.“ Zašeptám do mobilu udýchaně. Už skoro běžím. Čekám na odpověď, když v tom mi někdo vyrazí mobil z ruky.

Otočím se a…

Každý si myslí, že zná svůj největší strach. Opak je ale pravdou.