Desire

1.Kapitola

Tak konečně jedna plnohodnotná kapitola :) Snad se bude líbit :) Ver :*

Nikdy jsem si nemyslela, že je možné mít všechno.

Mít skvělé a nefalešné kamarády, mít rodinu, která se o mě stará a má mě ráda takovou, jaká jsem. Mít peníze, dobré studijní výsledky, dokonalého bratra, kterému můžu říct naprosto všechno, a on mi to oplácí stejně. Ano, můj život je svým způsobem dokonalý. Lásku nepotřebuji a jak taky zjistíte, ani jí mít nebudu. Mám prostě vše.

Procházím školní chodbou, všichni se na mě otáčejí. No ještě aby ne! Moje míry jsou 90-60-90, mám špinavě blond dlouhé, lehce kudrnaté vlasy a zelené oči. Krásně zelené oči, musím podotknout. Na sobě krátkou červenou sukni, bílou skvěle padnoucí košili a k tomu bílé boty na nízkém klínovém podpatku. Kluci nade mnou jen slintají. Rozhazuji úsměvy na všechny strany, jak je mým zvykem a jdu až ke své skříňce. Mám jí čerstvě nalakovanou, bez jakýchkoliv šrámů a podobných věcí, zámek vyměněný, takže jí lehce otevřu a vezmu si z ní věci potřebné do hodiny.

„Ahoj Jul.“ Pozdraví mě má nejlepší kamarádka Rosie. Ano, mimochodem, já jsem Juliet. Je mi 18 a jsem ve třeťáku na gymplu.

„Ahoj Rosie, jak se ti vede?“ usměju se na ní jako sluníčko a jdeme spolu do nedaleké třídy.

„Potřebuji s tebou mluvit, nutně prosím.“ Řekne naléhavě a odtáhne mě do kouta šaten, kam moc lidí nechodí. Většinou.

„Tak povídej, co se děje?“ zeptám se a čekám, co z ní vypadne. Většinou má jen povrchní problémy, jako třeba jakou barvu si dát na nehty, nebo jaké si koupit boty. Minule se mnou řešila, jestli si má koupit růžovo-černé nebo černo-růžové sluneční brýle, takže opravdu neočekávám nic tak moc závažného.

„Líbí se mi Thomas od nás ze třídy. To už víš nejspíš dávno. Ale včera jsem slyšela, jak mluví s ostatníma klukama a říkal jim, že se mu líbí jen hubené holky a podívej se na mě!“ dopoví a rukou zvýrazní své tělo. Rosie není tlustá, ale hubená zrovna taky ne. Má sem tam nějaký ten špíček, který je jí vidět pod oblečením. Taky má trošku buclaté tváře, ale opravdu to není moc.

„A co potřebuješ ode mě?“ zeptám se jí na oplátku.

„Rozhodla jsem se, že budu držet dietu, ale znáš mě. Moc dlouho to nevydržím. Avšak kdybys jí držela se mnou, spolu bychom to zvládly a já bych pak nevypadala jako taková koule.“ Zadívá se na mě těma svýma kouzelnýma modrýma očima a já jen přikývnu. Neuškodí mi to.

„Bezva, teď pojď do třídy, začneme až tím, že vynecháme oběd, bereš?“ optám se a usměju se na ní. Chvilku váhá, ale pak jen přikývne a jdeme do třídy.

Celý školní den uteče jako voda a už je čas oběda. S Rosie se naschvál pomalu balíme, aby pak nikomu nebylo divné, že na obědě nejsme. Rychle odejdeme ze školy a rozloučíme se.

Když přijdu domů, je tam jen brácha, tak si k němu sednu na naší obrovskou pohovku a probíráme, co se dneska dělo zajímavého i nezajímavého. Téma přejde na můj ranní rozhovor s Rosie a Logan (můj bratr) se na mě zamračí.

„Nehodláš zase začít s anorexií, že ne? Dost dlouho mi trvalo, než jsem tě z toho dostal. Kdybys to dělala znova, už to rodičům řeknu.“ Pohrozí mi a pořád se na mě kouká dost naštvaně. Abyste byli v obraze, dříve jsem anorexií trpěla. Bylo to asi před dvěma roky. Jeden kluk, který se mi strašně líbil mi pořád nadával, jak jsem tlustá. Opravdu jsem byla hodně tlustá. Přestala jsem postupně jíst a zhubla jsem do měsíce 15 kilo. Byla jsem se sebou spokojená, ovšem přišel na to Logan a začal to řešit. Pořád do mě cpal jídlo, hlídal mě, abych ho v sobě udržela. Přemluvil naše rodiče, aby mě dali na jinou školu. Netuším, co si vymyslel za důvod, ale oni s klidem svolili a přehlásili mě na můj dosavadní gympl. Zde když jsem nastoupila, tak jsem byla už hezky hubená a jak vidíte, stala jsem se celkem i oblíbenou.

„Ne, nehodlám. Já samozřejmě jíst budu, ale ne před Rosie.“ Mrknu na něj a přejdu do kuchyně, abych si vzala nektarinku na důkaz, že jím. Přejdu k němu zpátky, on si mě znovu změří pohledem, ale už to dál nekomentuje. Jen zapne televizi a koukáme se spolu na nějaký strašně stupidní film, který nedává absolutně žádný smysl.

Druhý den ve škole jsem zase vynechala oběd, tentokrát jsem neměla ani svačinu, aby mi Rosie věřila, že držím dietu. Když jsem přišla domů, sedla jsem si do křesla a byla jsem moc líná se zvednout, abych si šla udělat něco k jídlu, tak jsem si řekla, že to pro jednou bez oběda přežiju. Snědla jsem půlku večeře a byla jsem plná. Odešla jsem si lehnout, aniž bych si všímala Loganova podezíravého pohledu.

Dalších pár dní jsem vlastně žila jen o ovoci a vodě, nic moc jiného jsem nejedla. Ani nevím proč jsem to tak dělala, ale nijak jsem si to neuvědomovala. Bylo mi lépe, cítila jsem se taková lehčí. Po týdnu této stravy jsem si stoupla na váhu a dost jsem se vyděsila. Mám 45 kilo při svých 170 cm. To není dobré, nechci se zase stát anorektičkou.

Uběhly další dva týdny a já už toho jedla více, než jen ovoce. Když jsem se koukla na Rosie, nelíbila se mi. Zhubla, ale myslím si, že až razantně moc. Měla propadlé tváře, volnou kůži na břichu a byla bílá jako stěna.

„Rosie, tohle musí přestat. Musíš začít jíst, nesmíš to s dietou přehánět.“ Promlouvala jsem jí do duše o dějepisu. Jen se na mě koukla skelným pohledem a neodpověděla mi. Po hodině jsem jí viděla, jak jedla čokoládovou sušenku. Aspoň že tak, snad se zlepší a vzpamatuje se.

Já ať jsem ale jedla jak jsem jedla a co jsem jedla, pořád jsem nemohla přibrat. Ládovala jsem se čokoládou, křupkami, brambůrkami, bonbony, zmrzlinou… Prostě vším možným, ale stejně jsem furt byla na 45 kilech.

Brácha se mnou odmítal mluvit, že s kostrou mluvit nehodlá a že až začnu jíst, mám mu dát vědět. Ale vždyť já jedla!

Rosie vypadala čím dál tím hůř, přitom jsem jí viděla, jak do sebe cpe čokoládový zákusek, který dostáváme k obědu. Dokonce i celý oběd snědla. Tak co se to s ní děje?

„Hele, zlato. Jíš pořádně, že ano? Neblbneš, že ne?“ zeptala jsem se po obědě, když jsme vyšli ze školy. Svítilo sluníčko, ale ona stejně byla v dlouhém triku a dlouhých kalhotách. Přes to ještě svetr a stejně vypadala, jako by mrzla.

„Ano, jím všechno co můžu. V rámci možností.“ Odpověděla mi a pomalu se šourala dál. Vypadala, jako by jí vlastní nohy neunesly.

„Tak co se to s tebou děje?“ zeptala jsem se znovu.

„Někdy ti to řeknu, ale teď na to není vhodná chvíle.“ Odpověděla a tím ukončila celou diskuzi.

Že bych nakonec přece jenom neměla všechno?