Desire

6.Kapitola

Lidičky mockrát vám děkuji za Reads :) Jsem ráda, když vidím, že to někoho zajímá :) No ale Votes by mě taky neurazilo :P

Nevidím před sebou nic jiného, než tmu. Tma mě obklopuje, táhne se kolem mě, je mou součástí. Všechna tma a temnota. Ale nejsem mrtvá. Cítím. Pořád cítím. Nevím co to je za pocit, ale něco cítím. Pomalu a opatrně se pokusím otevřít oči. Jde to velmi těžce, ale nakonec se podaří a já nad sebou vidím nemocniční strop. Ležím v posteli s dříve bílými, ale teď už značně špinavějšími pokrývkami, které zakrývají většinu mého těla.

Pootočím hlavu, abych viděla, koho teplo vlastně cítím na své ruce. Je to Logan. Sedí na židli vedle mé postele, hlavu má sklopenou, ale stále mě drží. Oblečení má zmuchlané, jako by ho zrovna přežvýkala kráva a jeho vlasy, které jsou obyčejně různě sexy rozcuchané a nadýchané, jsou teď mastné a ulízlé. Musí tu se mnou být už hodně dlouho. Ale proč tu vlastně jsem? Co tady dělám? Co se stalo?

Snažím se všechnu svou energii vydat do toho, abych mu stiskla ruku. Když se tak stane, je to sice jen letmý a nepatrný stisk, ovšem on ho naštěstí postřehne a zvedne ke mně své modré pronikavé oči.

„Jul! Konečně!“ řekne mi s nadšením a jeho tvář se rozzáří jeho obrovským úsměvem. Lehce mu ho oplatím, protože navíc se nezmůžu.

„Jsem tak ráda, že ses probrala. Už jsem měl strach, že se to nestane nikdy!“ mluvil dál, i když u tohoto se nepatrně zadrhl. Proč bych se neměla probrat? Copak se mi stalo něco tak hrozně vážného?

„Co, Co…se stalo?“ zašeptám sotva slyšitelně chraplavým hlasem. Loganův výraz se změní. Zesmutní a jeho oči už také tolik nezáří. Je na něm teď vidět, jak je unavený.

„Nějaký hajzl tě přepadl. Vzal ti peněženku, mobil, klíče… Všechno. Vypadá to, že si poté ještě užíval mlácení, ale podle všech vyšetření tě neznásilnil. Přiběhl jsem dřív, než to stihl.“ Dořekl a sklopil pohled k zemi, aby se mi nemusel dívat do očí.

„Hlavně si to, prosím tě, nevyčítej!“ řeknu mu trošku důrazněji, než jsem původně plánovala a než jsem si myslela, že dokážu. Trhne sebou, když mě uslyší a překvapeně a zároveň v celku vyjeveně se na mě podívá.

„Ale vždyť za to můžu. Když bych byl rychlejší, nebyla bys teď tady.“ Zakoktal polohlasně. Zamračila jsem se na něj, jak nejvíce se mi to povedlo, a odpověděla:

„A když bych já stihla autobus, nešla bych lesem a nic by se mi nestalo. Takže klid.“ Trhnu sebou při těch posledních slovech a zasyčím bolestí. Au, to jsou moje žebra. Nebo spíše byla? Nevím. A asi to ani vědět nechci.

„Fajn. Nebudeme to dál řešit. Teď když vím, že nejsi mrtvá a že už jsi i dostatečně drzá, tak mám jistotu, že neumíráš. Takže si zajdu domů a převléknu se. A musím si umýt a nagelovat vlasy! Tohle je strašné!“ zpanikaří, dá mi pusu na čelo a vyběhne z nemocničního pokoje.

Zasměju se nad jeho úžasnou reakcí a pomalu se posunu na posteli trošku níž, protože mě začínají bolet záda. Ano, záda pořád ještě mám. Vím, že je to překvapující, jelikož mi možná chybí spoustu částí těla, ale záda ještě mám.

Do pár minut naštěstí usnu, takže nevnímám, když dovnitř přijde sestra, aby mi vyměnila kapačky. Nevnímám, když vejde doktor a konzultuje můj stav a komentuje, co se mnou vlastně je a jak se vše bude léčit a dál vyvíjet. Nevnímám ani to, že se u mé postele vystřídalo několik mých „kamarádů“, a nebo to, že tam byli moji rodiče. Dokonce nevím ani o tom, že se kolem potuloval zvláštní člověk v dlouhém černém kabátě…

Nezáleží na penězích, na kráse, na úspěchu, a nebo na majetku. Jediné, na čem doopravdy záleží, je zdraví a láska.