Georgie Tomlinson, my little sister

It felt like home

"3 a půl minuty zpoždění. Začínám si to brát osobně." říká se Smíchem Dami. 

"Omlouvám se. Menší nedorozumění s bratrem." uchytnu se. 

S Damianem mluvíme o všem, co se za poslední týden událo. O starostech a hezkých věcech. Je super mít přátele po tak dlouhé době, někoho, s kým si můžete promluvit. 

"Nemohla bych u tebe dnes zůstat?" zeptám se jej

"ou um tohle mě celkem zaskočilo, abych byl upřímný, ale určitě můžeš. Všechno v pořádku?" 

"jo, úplně. jen bratr odjel a já nechci být doma sama." zalžu. Nemusí vědět pravdu.

"jasně. asi si budeš chtít zajít pro věci, že?"

"zabouchla jsem si klíče, takže se domů nedostanu." 

"aha. já ti nějaké oblečení půjčím. Půjdeme? začíná se stmívat." řekne s úsměvem Dami. 

po 20 minutách chůze jsme došli ke krásnému rodinnému domu. celou cestu jsme si povídali a smáli se. Naštěstí se Dami nezajímal více, kde můj bratr je. 

"jsme doma!" zakřičel Damien po příchodu do domu. 

"Jsme?" odpověděl ženský hlas. V zorném poli se mi objevila usmívající se mi žena.

"Mami. tohle Gee, vyprávěl jsem ti o ní." představí mne Damien. Při řečení mé přezdívky mi přejel mráz po zádech. Takto mi říká jen Louis. 

"Georgie Tomlinson. Moc mne těší." natáhnu k ní ruku.

"Sophia, Damianova maminka. Mnoho jsme o tobě slyšeli." stiskne mi ruku s úsměvem. 

Damien mi ukázal celý dům a musím říct, že je opravdu krásný. Poznala jsem jeho 3 starší bratry, kteří byli opravdu úžasní. Špatný pocit přišel při pozvání na večeři, ale u stolu odezněl. Na stole bylo připraveno vše, na co dokážete pomyslet. Měla jsem pouze zeleninový salát, ale necítila jsem se špatně. Necítila jsem vinu. Celý čas u večeře jsme si povídali a smáli se. Damianova rodina je moc milá. A já jsem se cítila jako doma.

Poté se to však všechno zvrtlo. 

"Gee, co dělají tví rodiče?" zeptala se mne Mrs. Luca. Tato otázka mne zaskočila a vehnala mi pár slz do očí. 

"Rodiče byli právníci." odpovím nakřáplým hlasem. Snažím se ze všech sil zadržet slzy. Jakákoliv chuť k jídlu mne přešla. 

"Byli?" zeptal se Mr. Luca, otec Damiana. 

"ROdiče zemřeli. Je to měsíc." odpovím stroze. 

v místnosti se rozlit ticho. Čas jakoby se zastavil. Snažím se zadržet slzy, ale nakonec mi jedna uteče. 

"Prosím, omluvte mne." s těmito slovy se zvedám a odcházím do koupelny.