Karate love{Miguel Diaz}

you can do this

Po 2 týdnech
Celé dva týdny jsem buď byla v pokoji nebo v nemocnici. S nikým jsem si nepsala ani nevolala neměla jsem náladu. Dnes jdu poprvé za ty dva týdny do školy. Mám strach protože se všechny vzpomínky vrátí což mi nedělá dobře. Jsem oblečená, nachystána, všechno ale ještě jsem se musela vrátit pro svetřík aby mi nešla vidět ta jizva. Před školou na mě měla počkat Sam ale nebyla tam. Možná to taky nezvládla. Hned na začátku chodby byly sekuriťáci kteří prohledávali batohy. Batoh jsem měla v pořádku a šla jsem. Po cestě jsem viděla nějaké holky které na mě divně koukali a pomlouvali mě. Šla jsem k těm schodům kde Miguel spadl. Chytla jsem se zábradlí a všechny vzpomínky jako kdyby byly přede mnou. Nezvládla jsem to tak jsem utekla ze školy ven. Běžela jsem do nemocnice za Miguelem. Sedla jsem si na židli a viděla jak se ani nepohnul za tu dobu.
B:Ve škole to byla hrůza nemohla jsem tam být. Chci aby jsi tu byl semnou.
Najednou to začala nějak pípat a zjistila jsem že Miguel přestává dýchat.
Rychle jsem vyběhla a zavolala sestřičky. Byly tam a já chtěla jít za nimi.
D=Doktorka: Slečno nemůžete tady teď být.
Koukala jsem za oknem co se tam děje. Opravovali přístroje dělali umělé dýchání a po chvíli......jsem viděla jak otevřel oči. Hned se mi ukázal úsměv na tváři a rozběhla jsem se do Resedy. Je to docela daleko takže jsem tam přiběhla úplně udýchaná. Otevřela jsem dveře a Carmen na mě vykulila oči.
C:Co se děje?
B:Miguel je vzhůru.
Carmen jako kdyby vybouchnout měla. Okamžitě popadla kabelku a rozběhli jsme se k autu. Carmen jela jak nejrychleji mohla že jsem z toho malém dostala infarkt. Před nemocnicí jsme okamžitě vystoupili z auta a Carmen to auto ani nezamkla. Přeběhli jsme se recepci hned k pokojům. Vevnitř už nikdo nebyl tak jsme vešli.
C:Ahoj Miggy.
M:Ahoj mami. Ahoj Brooke.
B:Ahoj
M:Jak dlouho jsem spal?
B:Dlouho.
Chvíli jsme tam s ním seděli a pak přišel doktor. Pozdravili jsme ho on nás též.
D:Takže se podíváme. Co záda?
M:Když udělám špatný pohyb bolí jinak už moc ne.
Pak zahýbal nohama.
D:A co tohle cítíte?
M:Ne
Vzal propisku a bodal do prstů(na nohou).
D:Tohle?
M:Nic
D:Paní Diaz můžete jít semnou prosím.
Odešli a já s Miguelem jsme sledovali Carmen. Ta se po chvíli rozbrečela.
Hned přišli zpět.
D:Migueli maté ochrnuté nohy.
MaB: Cože?!
Neudržela jsem se a s brekem v očích odešla.
M:Brooke!
Na záchodcích jsem byla asi 1 hodinu ale pak jsem se rozhodla jít zpátky. Oba na mě koukali jak kdyby někdo umřel.
M:Jsi v pohodě?
B:Jo jsem.
C:Pan doktor říkal že je nějaká operace která dělá zázraky a mohl by se naučit chodit.
B:Vážně??Vzali jste ji?
C:Dali nám čas.
M:Je moc drahá.
B:Kup to a já ti pomůžu. Budu pracovat a vydělávat peníze jen jak to bude možné.
Dívali se na mě jak na blázna ale oni věděli že to myslím vážně. Okamžitě jsem napsala Sam že zítra se jde do školy tak či onak. Odepsala mi ok. Byly jsme tam do konce návštěv a když jsme se objímali chybělo mi to.