Jáma a kyvadlo | Edgar Allan Poe

1.

Byl jsem zničen, k smrti zničen tím dlouhým mučením. Když mi konečně uvolnili pouta a já jsem mohl sedět, cítil jsem, že mě opouštějí smysly. Rozsudek, ten ukrutný rozsudek smrti... Jeho vyřčení bylo posledním zřetelným zvukem, jenž se dotkl mého sluchu. Potom se zdálo, že se ozvy inkvizitorova hlasu ztrácí v neurčitém šumu, jaký slýcháme ve snu. Toto mísení zvuků probouzelo v mé duši představu otáčivého pohybu, která snad měla kořeny v bezděčném spojení mých myšlenek s klapáním mlýnského kola. To vše však trvalo jen krátký okamžik, neboť  hned nato jsem přestal slyšet.
  Přesto jsem však ještě chvíli viděl. Viděl jsem... Avšak jak ukrutně bylo vše zvětšené. Rty černě děných soudců. Zdálo se mi že jsou bílé, bílejší než list, na nějž píšu tyhle poznámky, a tenké až ke grotesknosti, tenké úsilím, s nímž pronášeli svá neúprosná slova a nezlomné rozsudky, pohrdající lidskou bídou.
  Viděl jsem, jak z těchto rtů vycházelo rozhodnutí o mém osudu. Viděl jsem je zkroucené výmluvností, která plodí smrt. Viděl jsem, jak se formují do slabik, aby vyslovovaly mé jméno, a zachvěl jsem se, neboť nenásledoval žádný zvuk. Uprostřed několik vteřin trvající šílené hrůzy jsem také viděl temné a téměř neznatelné chvění tmavých závěsů, jež lemovaly stěny sálu. A poté můj zrak spočinul na sedmi vysokých svících na stole. Měly vzhled milosrdenství a připadaly mi jako bílí štíhlí andělé, kteří mě mají zachránit.