Jáma a kyvadlo | Edgar Allan Poe

11.

Možná že uplynula dlouhá doba. Tušil jsem však, že démoni, kteří zde byli přítomni, zpozorovali mou mdlobu a kývání svévolně zastavili. Když jsem znovu nabyl smyslů, cítil jsem se nevýslovně nemocný a slabý, jako kdybych padal hlady. I při takovém utrpení si lidská přirozenost žádala potravu. S bolestivou námahou jsem natáhl levou rukou, kam až mi to moje pouta dovolovala, a uchopil jsem nepatrný zbytek jídla, jež mi tu krysy nechaly. Když jsem ho nesl k ústům,vedrala se do mé mysli nejasná předtucha radosti a naděje. Ale co to mohlo být za naději? Byla to, jak říkám, jen neurčitá předtucha. Máme mnoho takových předtuch, jež nejsou nikdy jasně vyhraněné. Cítil jsem že je to tušení radosti a naděje, ale zároveň jsem měl neodbytný přesvědčivý pocit, že ono tušení zahynulo už při svém zrodu. Marně jsem se namáhal, abych naději znovu vyvolal. Dlouhé utrpení úplně zničilo mé duševní síly. Byl jsem neschopný myšlenky...
  Pohyby kyvadla směřovaly v pravém úhlu k mému tělu. Viděl jsem, že půlměsíc je nastavený tak, aby nakonec proťal mé srdce. Bude se dotýkat látky mého pláště, vrátí se a bude znovu a znovu vytrvale opakovat svůj pohyb. Nehledě k jeho děsivě širokému rozkyvu (asi třicet stop nebo i více) a pádnosti, s níž celé kyvadlo klesalo, a kterou by bylo schopné rozrazit i tyto železné stěny, omezilo se celé zařízení po několik minut pouze na doteky mých šatů. A u této myšlenky jsem se zastavil. Neměl jsem odvahu dále uvažovat. S houževnatou pozorností jsem lpěl jen na této myšlence. Jako kdybych tímto způsobem mohl zastavit postup oceli. Snažil jsem se uvažovat o zvuku, který půlměsíc vydá, až mi pronikne oděvem. Přemýšlel jsem o zvláštním mrazivém pocitu, který vyvolávalo tření oceli o látku. Uvažoval jsem o všech těchto malichernostech, až mi trnuly zuby.
  Snášelo se dolů, stále níže. Začal jsem porovnávat jeho rychlost v různých polohách a náhle jsem pocítil šílenou rozkoš. Vpravo, vlevo, sem tam, s jekotem proklatce a kradmým krokem tygra se posunovalo k mému srdci. Smál jsem se, nebo hlasitě naříkal, podle toho, zda ve mně právě převládala ta, nebo ona představa. Dolů, neodvratně, neúprosně dolů. Už se chvělo tři palce nad mou hrudí.