Jáma a kyvadlo | Edgar Allan Poe

4.

Ihned těžce klesla na něco vlhkého a tvrdého. Chvíli jsem ji nechal tak a snažil se, abych si vybavil, kde jsem a čím jsem. Toužil jsem, ale neměl jsem odvahu otevřít oči. Hrozil jsem se prvního pohledu na předměty kolem mě. Neobával jsem se ani tak pohledu na  něco příšerného, ale děsil jsem se myšlenky, že neuvidím vůbec nic. Nakonec jsem s divokým zoufalstvím v srdci oči otevřel. Mé nejhroznější představy se naplnily. Skutečně mě obklopovala temnota věčné noci. Lapal jsem po dechu. Měl jsem pocit, že mě nekonečno temnoty tíží a polyká. Okolní ovzduší bylo nesnesitelně těžké.
  Ležel jsem stále klidně a snažil se rozumně uvažovat. Vybavoval se mi postup inkvizice a na základě těchto vzpomínek jsem se pokoušel posoudit svou skutečnou situaci. Rozsudek byl vznesen. Zdálo se mi, že od té chvíle uplynula velmi dlouhá doba. Přece jsem se ani na okamžik nedomníval, že jsem skutečně mrtev. Taková domněnka, ačkoli podobné věci můžeme číst v dílech mnoha romanopisců, nemohla naprosto odpovídat skutečnosti. Ale kde a v jakém postavení se nacházím? Odsouzenci na smrt obyčejně zahynuli na hranici. Jedno takové upalování se konalo právě v den mého výslechu. Byl jsem poslán do žaláře, abych zde čekal na příští obřad, který se pravděpodobně neměl konat dříve než za několik měsíců. Dříve to totiž nebylo možné, jak jsem hned pochopil. Byl velký nedostatek obětí. Kromě toho měl můj žalář, jako všechny cely odsouzenců v Toledu, kamennou podlahu a nebyl úplně temný.
  Náhle mě napadla strašná myšlenka, která mi  vehnala krev proudem k srdci a na okamžik jsem opět upadl do bezvědomí. Vzpamatoval jsem se a prudce vyskočil na nohy. Každý nerv v mém těle se chvěl. Mával jsem divoce rukama všemi směry okolo sebe. Přestože jsem se ničeho nedotkl, bál jsem se udělat krok. Třásl jsem se strachem z obavy, že nad hlavou mi ční zdi hrobu. Po celém těle mi vystával pot a v podobě velkých chladných krůpějí se mi srážel na čele. Muka nejistoty se pro mě nakonec stala nesnesitelná a já jsem opatrně vykročil kupředu s rozpřáhnutýma rukama. Usilovně jsem napínal zrak, abych zachytil alespoň slabý paprsek světla. Urazil jsem už poměrně dlouhou vzdálenost, ale všude kolem mě byla stále jen tma a prázdnota.