Jáma a kyvadlo | Edgar Allan Poe

2.

Pojednou se však zmocnil mého ducha smrtelný hnus a já jsem cítil, jak se každý nerv v mém těle chvěje, jako kdybych se dotkl drátu galvanické baterie. Obrysy andělů se změnily v beztvaré fantomy s ohnivou hlavou a já jsem pochopil, že mi nepomohou
  A vtom se do mé duše, tak jako sytá hudební melodie, vplížila představa sladkého odpočinku v hrobě. Přišla znenadání, skrytě a jak se zdálo, dříve než se stala zcela zřetelnou. Ale v tom okamžiku, kdy se jí můj dech úplně zmocnil, postavy soudců mému zraku jako zázrakem zmizely. Štíhlé svíce se propadly do nicoty a jejich plamen zcela zhasl. Nastala černá tma. Zdálo se, že veškeré mé vnímání bylo pohlceno v šíleně řítící se závrati pádu, jako když duše klesá do podsvětí. Potom už všude zavládlo jenom ticho, klid a noc.
  Omdlel jsem... Ale nechci říci, že mě vědomí úplně opustilo. To, co z něj zbylo, se nepokusím určit ani popsat, přesto však vím, že to nebylo ztraceno celé. Ani v nejtvrdším snu, ani v deliriu, ani v mdlobách, ani ve smrti a dokonce ani v hrobě to nebylo docela ztracené. Jinak by člověku nekynula nesmrtelnost. Při probuzení z tvrdého spánku trháme jenmé pavučiny snu, a přesto si v následujícím okamžiku (tak křehké bývají ony pavučiny) nedokážeme vzpomenout na to, o čem jsme snili. Při návratu ze mdlob k životu jsou dva stavy: uvědomění duševní nebo duchovní existence a pocit fyzického bytí.
  Zdá se pravděpodobné, že kdybychom po dosažení druhého stavu mohli vyvolat dojmy prvního, zjistili bychom, že tyto dojmy oplývají reminiscencemi, přicházejícími z hlubin onoho světa. A čím je tato hlubina? Jak odlišíme její stíny od stínů hrobu? Ale i když dojmy prvního stavu, jak jsem je označil, nemohou být přímo vyvolány naší vůlí, copak se nám sami nevracejí? Ano, děje se tak. Třeba po dlouhé době k nám znovu znenadání přicházejí a vzbuzují v nás údiv nad svým původem.
  Ten, kdo nikdy neupadl do mdlob, nespatřuje podivuhodné paláce a příšerně povědomé tváře v žhavém uhlí; nevidí truchlivé přízraky, plynoucí vzduchem, které nikdo další nemůže spatřit; nerozjímá o vůni neobyčejné květiny; jeho mozek není rozvířen hudebními variacemi skupin tónů, jež nikdy předtím neupoutaly jeho pozornost.