Jáma a kyvadlo | Edgar Allan Poe

13.

Nyní se tu ona myšlenka objevila celá, sice mdlá, šílená a nejasná, ale úplná. S horečnou energií zoufalství jsem se pokusil o její uskutečnění.
  Po mnoho hodin se to v bezprostředním sousedství mého lože doslova hemžilo krysami. Byly zdivočelé, dotěrné a chtivé. Upíraly na mě své rudé oči, jakoby číhaly, až se na mě budou moci vrhnout, jakmile zůstanu nehybně ležet.
  Ačkoli jsem je odháněl, zhltaly až na malý zbytek celý obsah mísy. Sice jsem nad ní stále mával rukou, ale jednotvárnost tohoto pohybu, nakonec oslabila jeho účinek na krysy. Ve své žravosti se mi tato havěť najednou zaťala do ruky. Setřel jsem tedy zbytky zkaženého okořeněného masa odevšad, kam jsem jen mohl dosáhnout, a nanesl je na svá pouta. Potom jsem zdvihl ruku z podlahy a ležel jsem tiše, jako bez dechu.
  V první chvíli byla žravá havěť zaražená a polekaná změnou a mou nehybností. Ve velkém zmatku začaly všechny krysy ustrašeně ustupovat. Některé dokonce naskákaly nazpět do studny. Avšak jen na okamžik. Nadarmo jsem nespoléhal na jejich žravost. Jakmile zjistily, že ležím nehybně, dvě nebo tři nejdrzejší vyskočily na mé lože a začaly očichávat má pouta. To bylo znamení k hromadnému útoku. Nyní se celé hejno vydalo vpřed. Ze studny se valily celé zástupy. Lepily se na dřevo, přeskakovaly je a po stovkách s vrhaly na mě. Odměřený pohyb kyvadla je nijak nerušil. V zástupech uhýbaly jeho pravidelnému houpání a vrhaly se na mě. Zaměstnávala je moje pouta, natřená masem. Dusily mě a běhaly po mém těle v zástupech, které neustále rostly.
  Svíjely se na mém hrdle a jejich chladné čenichy hledaly mé rty. Byl jsem téměř udušen jejich tísnivým tlakem. Hnus, pro který neznám pojmenování. Div mi nepraskla hruď odporem a mé srdce neupadlo do těžkého a mrazivého pocitu chladu. Ještě minutu a zápas bude skončen. Už jsem zřetelně cítil, jak se mé pouto uvolňuje. Tušil jsem, že je nade vší pochybnost už na několika místech překousané. S nadlidským úsilím jsem zůstával tiše ležet.