Jáma a kyvadlo | Edgar Allan Poe

14.

Mé předpoklady i očekávání se beze zbytku naplnily. Konečně jsem pocítil, že jsem volný. Ale kyvadlo se již silně otíralo o mou hruď. Už prořízlo látku mých šatů. Ještě dvě zhoupnutí a celým tělem mi projede ostrý pocit bolesti. Avšak hodina vysvobození udeřila. Jedním máchnutím ruky jsem zahnal své osvoboditele. Opatrným plynulým pohybem jsem se posunoval do strany a pozvolna se tak dostával jednak ze sevření pout a jednak z dosahu zakřiveného ostří. Alespoň pro tuto chvíli jsem byl volný.
  Volný, zároveň však v rukou inkvizice. Jakmile jsem opustil své dřevěné lože hrůzy a postavil se na kamennou podlahu vězení, pohyb pekelného stroje rázem ustal. Zároveň jsem spatřil, jak je celé smrtící zařízení vytahováno jakousi neviditelnou silou zpět ke stropu. To bylo pro mě dalším ponaučením. Znovu jsem pocítil zoufalství. Každý můj pohyb byl bezpochyby sledován. Volný?! Unikl jsem smrti v jedné hrůzné podobě, abych byl zachován pro něco krutějšího, než je smrt sama. Pod dojmem této představy jsem horečně jezdil očima po železném opevnění, jež mě obklopovalo. Určitě se stalo něco zvláštního. V mém žaláři patrně patrně nastala nějaká změna, kterou jsem zatím nedokázal postřehnout.
  Po několik vteřin jsem se cítil jako ve snách. Chvěl jsem se rozrušením a hlavou se mi honily zmatené, nesouvislé domněnky. Během této doby jsem poprvé dokázal určit původ sirné záře, osvětlující vězení. Vystupovala z asi půl palce široké skuliny, táhnoucí se vodorovně při zemi po obvodu celé zdi vězení. Zdálo se mi, a pravděpodobně tomu tak skutečně bylo, jako by úplně oddělovala stěny od podlahy. Marně jsem se však pokoušel podívat se otvorem.
  Když jsem vstal, po chvíli jsem pochopil onu tajemnou změnu v cele. Už jsem se zmínil o tom, že obrysy postav na zdi byly velmi zřetelné, avšak jejich barvy vybledlé a nejasné. Tyto barvy pojednou začínaly nabývat překvapující výraznosti, jež dodávala postavám příšer a ďáblů vzezření, které by snadno dokázalo rozrušit i silnější povahu, než byla ta moje. Ze všech stran na mě s divokou a příšernou živostí hleděly oči démonů. A to i z míst, kde se mi ještě před chvílí zdálo, že žádné postavy nejsou. Jejich pohledy jako by hořely příšerným ohněm, který jsem se marně snažil pokládat za neskutečný.