POLIBEK VLKA

Část 1

„Co je, Alvare? Takhle ty vlčice nedohoníme." Šedivý vlk se zastavil a podíval se na svého alfu.

 Větřil. Zhluboka nasával vzduch, a byl velmi neklidný. Z ničeho nic zastavil, a začal se chovat velmi podivně. 

Ještě nikdy, svého alfu, neviděl takto neklidného a nervózního. Ještě nikdy neviděl, že by dal na sobě znát, jakékoliv emoce. 

Však se mu také říkalo Stone Heart. A bylo pravdou, že jen proto, že svou smečku vedl přísnou a tvrdou rukou, dokázal městečko Trenton Holl, přeměnit v bezpečné místo pro život. 

Jejich smečka, čítala sedm vlků. Alvar Preston. Alfa vlk, a zároveň nejváženější muž ve městě. Celé město, mu leželo u nohou. Patřily mu bary, obchody, restaurace, i všechny podniky ve městě.

 Jeho bratr Ian a Tor, beta vlci. A jejich družky Dorota a Darja. Jeho sestra Rosalia. A nejmladší, omega vlk, Fabián.

 „Jsme už hluboko v horách. Někde tady, žije ta podivná smečka z Wolf Holle." Pronesl alfa. Velký černý vlk, s modrýma očima. 

„To ano. Tak bychom měli asi zmizet." Odvětil beta a rozhlédl se kolem. 

Vůbec se mu to nelíbilo. Wolf Hole, byla podivná osada hluboko v horách, s ještě podivnější smečkou. Málo kdy, scházela dolů do města. Většinou se zdržovala tu, a o samotě. Nevyužívaly výdobytky civilizace. Žily podle starých pravidel, postaru a skromně. 

Alfa znovu zavětřil. 

„Běž za ostatníma. Vrátím se." Pronesl do ticha. 

„Počkej, Alfo..., nemůžeš..."

„Řekl jsem, běž! Je tady..., cítím ji. Cítím její vůni. Luna." Rozeběhl se za tím pachem.

Běžel jako o závod. Nemohl se dočkat, až ji uvidí. Zastavil se až na břehu horského jezera. Srdce se mu rozbušilo. Byla tam. V hluboké vodě, se tam koupala jeho Luna. Poznal to. 

Cítil tak mocnou přitažlivost, až ho to děsilo. Nikdy si nepomyslel, že už jen její vůně, ho dostane do kolen. 

Pomalu se přiblížil až ke břehu, a přeměnil se. Počkal, až vyleze na břeh. Nemohl z ní spustit oči. Byla tak překrásná. 

Dlouhé tmavé vlasy, se jí lepily na záda a její nahé tělo, poseté krůpějí vody, se lesklo jako brilianty.

 Vykřikla, když ho spatřila. Jednou rukou, si zakryla klín a druhou dala přes prsa.

 „Co..., co tu chceš?"

Jen se usmál a omámeně k ní vztáhl ruku. Ucukla, pod jeho dotekem.

 „Neublížím ti. Neboj se mě." Zašeptal.

 Přestal úplně vnímat okolí. Byla jenom ona. Jeho Luna. Konečně ji našel. Již ani nedoufal, že se tak někdy stane.

 Tak dlouho byl sám. Tak dlouho, jeho duše i tělo strádalo. Holky na jednu noc, nedokázaly mu dát to, co potřeboval. 

„Jak se jmenuješ?" přiblížil se ještě o kousek. 

Nyní již její vůně, ho celého, zcela ovládla. Doširoka otevřela oči a zalapala po dechu. Všiml si, že také nasála zhluboka vzduch. Dotkl se její tváře a pomalu prstem obkroužil, její rudé rty.

 „Smím..., smím tě políbit?" vypravil ze sebe jako zmámený, a pomalu se sklonil k jejím ústům.

 Neucukla. Ani se nehnula. Jen se nadechla, a když se po krátkém polibku na ní zadýchaně podíval, byla na tom stejně jako on. 

„Jmenuji..., jmenuji se Alvar Preston." Řekl, ale v ten moment dívka odskočila, s opovržlivým výrazem ve tváři.

 „Arture! Egone!" Zakřičela, a když se Alvar otočil, díval se do dvou nenávistných pohledů, vlčích očí.