POLIBEK VLKA

Část 61

Liliana se posadila k oknu, Alvarova sídla v Trenton Holl a z očí se jí spustily slzy. Nedokázala přestat myslet na Alvara. 

Rosalie s Ianem, ji odvezli zpět. I přes její nesouhlas a kategorické odmítnutí, ji naložily na loď a odvezli ji. 

Bylo to Alvarovo přání. Nepřál si, aby ho již navštívila, v jeho vězení. 

 „Něco..., něco musím, udělat, Rosalie." Zavzlykala Liliana. 

Uplynul již více jak měsíc, a Tor, který zůstal na ostrově, dával jim pravidelné zprávy. Nevypadali vůbec příznivě. 

Alvarův stav, rovnal se nepředstavitelnému utrpení. Bolesti, které prožíval, byli muka, pro jeho tělo. Samota, odloučení a naprostá izolace, zase pro jeho duši.

„Ale co, Liliano. Ani Alvar, nemůže vydržet čtrnáct měsíců tohoto trápení. Mám o něj strach." Rosalie se sesunula na pohovku před krbem. 

Strach o jejího bratra, se čím dál tím více stupňoval. Zprávy od Tora, nebyly ani trochu pozitivní.

 Pomalu se blížil třetí úplněk, a ona měla obavy z toho, co ještě přijde.

Alvar se ve snaze vydržet ona muka, zcela oprostil od vnějšího světa. Uzavřel se do sebe a vypnul veškeré, své cítění. Emoce. Nepociťoval již strach, stesk, touhu. Nepociťoval nic. 

Ale pouto, které s Lilianou měl, ho stejně stále ovládalo. Při dalším úplňku, ho Strážci znovu vyvedli ven, a Tor, byl svědkem, jeho neskutečné bolesti. 

Touha, potřeba, nutnost, být se svojí Lunou, navozovala mu stavy, blížící se šílenosti. Jeho tělo se svíjelo v křečích a bolestech a při každém úderu, vydral se z jeho hrdla zoufalý výkřik.

„Vím, co udělat, Rosalie." Zašeptala Liliana a otočila se na ní. 

Ale představa toho řešení, jí lámala srdce. Jediný, kdo jim mohl pomoci, byl její otec. Náčelník kmene, z osady Wolf Hole, Kornel Vanthorp.

 „Požádám svého otce o to, aby na Alvara seslal mlhu zapomnění." Podlomil se jí hlas. Byla si plně vědoma, dosahu svého rozhodnutí.

*******

Dvě vlčice, pomalu vstoupily do osamělé osady v horách. 

Pomalu procházeli mezi chýšemi a bylo znát, že místní obyvatelé, na ně již zřejmě čekají.

 Kornel Vanthorp, seděl v čele svých mužů u plápolajícího ohně a ani se nehnul. Teprve když se vlčice proměnily, souhlasně pokývl hlavou.

 „Můj otče, prosím o odpuštění, ale..., potřebuji pomoci." Vydechla Liliana a marně se snažila skrýt slzy.

Kornel jen pokývl rukou, ale nedal na sobě nic znát. 

Věděl již samozřejmě vše. Všichni Alvové kmene, byli spojeni se svým Svrchovaným tak, jak jeho smečka.

Miloval svou dceru. Miloval ji tolik, že se snažil ochránit ji, před ní samotnou. Již tehdy, seslal mlhu zapomnění na oba dva, ve snaze oprostit je od vnějšího vědomí. Již tehdy věděl, jak Liliana nahlíží právě na Svrchovaného, i když ještě nevěděla, že jím vůbec je. 

Doufal, že zamiluje se do Alvara a zapomene na vše, co kdy o něm slýchávala. To se ale nestalo. Vše, co kdy slýchala zde vyprávět, v ní utkvělo tolik, že způsobila, to co způsobila. 

„Vím, co žádáš, dcero? Chceš seslat na svého muže, mlhu zapomnění?" Pronesl do ticha, a Liliana přikývla. 

„Jsi si ale vědoma, všech důsledků, které z toho vyplývají? Víš, co se stane, až tak učiním?" Naklonil hlavu na stranu a změřil si svou dceru pohledem. 

Konečně měla své pouto. Konečně se připoutala ke svému muži a to, co po něm žádala, byla však velká zkouška, i pro ni. 

„Tvůj muž, zapomene na to, že tě miluje. Zapomene na tebe. Na vše, co jste spolu prožívaly. Co cítil, v co doufal. Co jsi."

 Liliana jen ztěžka polkla a setřela si slzu z tváře. Moc dobře, si toho byla vědoma. Ale Alvarovo utrpení, přeci zapříčinila ona. Ona byla strůjcem všeho, a nyní bylo na ní, aby to jakkoliv odčinila. 

Kornel se ztěžka postavil a zamyšleně se zadíval do dáli. Věděl, že je to jediná možnost, jak mu pomoci. 

Však tento trest, podstoupil jen jeden Svrchovaný v dávných dobách, a to co po té následovalo, by mu nepřál. Onen Svrchovaný, se v důsledku vší bolesti, touhy, odloučení a utrpení, již nikdy nevrátil, mezi svůj lid. Jeho duše zůstala bloudit v mlhách a šílenost zavládla v jeho mysli.

„Jsi však připravena, podstoupit to, co tě čeká?" zkusil to ještě jednou a podíval se do její uslzené tváře, „jsi si vědoma toho, že budeš znovu bojovat, o jeho lásku? Stone Heart, již nebude jen jeho pouhá přezdívka. Nezapomeň na to, že je to stále Svrchovaný. Alfa. Jeho pudy. Síla a potřeby se vrátí. A on nebude omezen svou myslí. Srdcem, ani duší k tobě."

 „Ale jeho pouto..., přeci tu stále bude." Zašeptala Liliana, s nadějí. Kornel si jen povzdychl. 

„Ano. Jeho pouto. To jediné, tě s ním bude spojovat. To jediné, bude tvé světlo, na konci tunelu. Na konci tunelu, ve kterém budeš muset ty, dokázat svou sílu a lásku k němu. Snášet mnohá příkoří a odmítnutí. Ponížení a bolesti. Utrpení na duši. Chceš to i přesto, podstoupit?"

 Liliana jen přikývla a sklonila hlavu. 

„Nu dobrá, dcero. Pomohu ti. Sešlu tedy na Svrchovaného, mlhu zapomnění."