POLIBEK VLKA

Část 37

Lilianě se rozbušilo srdce. Hlasitě polkla a podívala se na svého Alfu. 

Stál ozářen měsíčním světlem, a vypadal jako bůh sexu. Jeho chlouba, se znovu hrdě tyčila proti ní. 

Čekal. Ani se nehnul. Sledoval ji přimhouřenýma očima a jeho hruď se zvedala pod náporem vzduchu. 

Opatrně se poslušně zvedla do kleku a podívala se do jeho tváře zkřivené vzrušením. 

„No tak, Luno. Chci, abys mě také ochutnala." Procedil skrz zuby, a z hrdla se mu vydral tichý sten, když se roztřesenou rukou dotkla jeho údu. 

Vůbec se nepoznávala. V hlavě, jakoby měla vymeteno. Jakoby se všechna ta nenávist někam vytratila a zbyla jen zvířecí touha, potřeba a chtíč. 

Opatrně přejela špičkou jazyka, po jeho žaludu. 

Hruď se mu začala nekontrolovatelně zvedat, ale stále se ani nehnul. Pak několikrát přejela jazykem po celé jeho délce a vložila si ho do úst. Opatrně. Připadal ji tak obrovský a neskutečný, až se jí rozbušilo srdce. 

„Nemusíš mít strach..." zašeptal vzrušeně, „dýchej nosem, Luno. A skus mě pohltit celého."

 Liliana se nadechla a vtáhla, jeho pij do svých úst. Pak znovu a znovu a pokaždé, o kousíček více. 

Alvar se díval shůry na její snažení, a s každým pohybem jejích rtů, se cítil stále blíže k vyvrcholení.

 „Tak je to správně, Luno," vydechl, když ho po několikátém snažení, pohltila celého, „pokračuj, Luno. Nepřestávej. Potřebuji se udělat. Chci, abys mě ochutnala." Zasténal. 

Výkřiky jeho slasti, se rozléhali široko, daleko.

 Po několika dlouhých minutách jejího snažení, ji Alvar chytil za hlavu a přidržel si ji u svého rozkroku. Celé jeho tělo se roztřáslo, zvrátil hlavu a zhluboka zařval.

„Už mě budeš mít, Luno." Vykřikl a vyvrcholil do jejích úst. 

Počkal, až odezní jeho vzrušení a svezl se k jejím nohám. Roztřesenou rukou, setřel kapičku lásky z jejího rtu a zavřel oči. 

Nemohl si pomoci. Pouhá její přítomnost, ho celého spalovala. 

Jemně ji pohladil po tváři a znovu se zhluboka nadechl. Jeho tělo, se ji stále nedokázalo nabažit. Chtěl víc. Potřeboval víc. Potřeboval to tolik, jako nikdy v životě. Jeho tělo, bylo znovu, a stále připraveno. 

Síla úplňku a Slavnosti měsíce, byla nesmírná. Vůbec si nedokázal představit, jak velkou bolest by prožíval, kdyby vyhověl jejímu vrtochu a splnil její přání. Kdyby se nyní, jí nemohl ani dotknout. Ta bolest by byla nesnesitelná, a zřejmě i poslední, kterou by cítil. 

Znovu mu projela myslí otázka, proč to chtěla udělat. Proč ho o to žádala. Zamrkal, aby zahnal slzu, deroucí se mu do očí při představě, že to musela vědět. 

Musela si být vědoma toho, že by mohl zemřít. Tak proč? Chmurné myšlenky honící se mu hlavou zahnal do kouta své mysli a podíval se do její tváře. 

„Řekl jsem..., že s tebe vyšukám tvou duši. A to také udělám!" zavrčel a změřil si ji pohledem.

 Poznal, že její krotkost a poslušnost je následek pouta a touhy, kterou cítí v jeho přítomnosti. Touhy, kterou nemůže popřít, i kdyby chtěla. Pro tuto chvíli. Alespoň pro teď.