POLIBEK VLKA

Část 88

„Vstupte." Pronesl Alvar do ticha své kanceláře, když se ozvalo zaťukání na dveře. Moc dobře věděl, že je za nimi. Cítil ji, a jeho tělo, se ještě více napjalo.

 Liliana opatrně vstoupila dovnitř a rozhlédla se po místnosti.

 Poznal, že je nervózní a slyšel, jak ji divoce bije srdce. 

„Alvare..., já..." zašeptala a nervózně si uhladila svůj šat.

 „Co chceš, Liliano?" řekl po chvíli, aniž by vzhlédl od svého stolu. 

„Potřebuji s tebou mluvit. Já..."podlomil se ji hlas, a na hlas polkla. Srdce se jí rozbušilo ještě mocněji, než když vstoupila. 

Jeho lhostejný přístup, ji zcela vykolejil. Nemohla tušit, že i on, má co dělat, aby před ní nedal najevo své city.

 Pomalu se postavil a otočil se k oknu.

 „Tak co chceš, Liliano?" zašeptal po chvíli, aniž by se na ni otočil.

 Její přítomnost, působila jeho tělu, ukrutná muka. Již tak dlouho, se s ní nemiloval, a přitom ji tak moc potřeboval. V každé své podobě.

 A úplněk, tuto skutečnost, ještě více umocňoval. Potřeboval ji ve své lidské, i vlčí podobě. A Svrchovaný, se také hlásil o slovo. Všechny jeho údy, byli napjaty k prasknutí. A každý nádech její vůně, byl pro něj utrpením.

 „Alvare..., mluv se mnou, prosím. Přece víš, že jsem to musela udělat. Nemohla jsem snést to vědomí, že tak moc trpíš." Vyhrkla ze sebe. Pohled na jeho záda, ji navodil slzy do očí.

 „To je v pořádku, Liliano. Nezlobím se na tebe. Je mi známa, tvá pohnutka, pro kterou jsi to udělala."

 „Tak..., tak proč?" podlomil se jí hlas. 

Alvar jen bolestně zavřel oči. I on cítil, jak se mu derou slzy do očí. 

Pociťoval její rozpaky, váhání, nejistotu. Cítil i vztek, kdesi v koutku její mysli. Hrdost, ale on chtěl víc. Potřeboval víc.

 „Nechceš mi říci, ještě něco, Liliano?" konečně se na ní otočil.

 Měl takovou chuť, vrhnout se k ní a obejmout ji. Políbit ji a ukonejšit její smutek, ale nemohl. A ani nechtěl.

 Chtěl od ní slyšet, že čeká jeho dítě. Chtěl slyšet, že ho miluje. Že bez něj nedokáže žít. Že po něm touží a potřebuje ho. Chtěl alespoň nějaký náznak toho, že zahodila svou hrdost a konečně otevřela své srdce.

 Ale Liliana jen zalapala po dechu, když se střetla s jeho pohledem.

 On cítil, že se znovu stáhla do své ulity nedotčené hrdosti. Její pýcha, ji nedovolila překonat ten pomyslný Rubikon a snížit se pod svou úroveň.

A ona měla pocit, že jeho propalující pohled, nemůže ji již více ranit. Jeho netečnost, ji vyváděla z rovnováhy a nedokázala již ze sebe, vypravit jediného slova. 

„Tak mluv, Liliano," procedil mezi zuby, po několika dlouhých vteřinách, „mám hodně práce, a jestli mi tedy nemáš již co říci, tak mne nezdržuj, prosím."

 Znovu se zadíval do jejích očí a povytáhl obočí. Dal ji tak najevo, že čeká, na její odpověď.

Liliana ale jen několikrát nahlas polkla a zhluboka se nadechla.

Pak si všiml, že má co dělat, aby zadržela slzy. Ale místo toho, aby udělala něco, cokoliv, se uplakaně otočila a vyběhla ze dveří.