POLIBEK VLKA

Část 47

„Nikdy se nepoučíš, Alfo. A mě není dáno, abych se již konečně, pořádně vyspal." Pokusil se zažertovat Tor, když u ohně  osaměli.

Ostatní jen vrhli utrápený výraz jeho směrem.

 „Mám pocit, že ani Posvátná ozvěna, u tebe nemá valného účinku, jinak by sis ji přeci vzal, a já mohl se svou ženou, v klidu pošpásovat." 

Alvar jen do sebe kopl další skleničku whisky a zlostně se na něj podíval. Tor měl pravdu. Věděl to. Mohl si ji vzít, a ulevit tak svému tělu. Ale ulevil by i své duši?

 Ano. Miloval ji tolik, že raději snášel bolest, která otřásala jeho tělem, nežli by se znovu díval, na její opovržlivý a nenávistný pohled. 

„Ne! Teď, je to na ní. Dokud sama nepřijde. Dokud se mi sama neodevzdá..." zašeptal a přijmul od Iana, ještě jednu sklenku.

 Díval se do plápolajícího ohně, a jeho pohled byl prázdný. Smutný a rezignovaný. 

„Chceš riskovat, že někdo z nezasvěcených, prohlédne? Že někdo zjistí, že jejich Luna, Svrchovaného stále ještě nepřijmula?" Pokračoval Tor, ale Ianův hlas, ho zadržel. 

„Nikdo to neprohlédne! O to se postaráme!" zamračil se na Tora. 

„Alvar má pravdu..." přidala se Rosalie zamyšleně, „teď, již je to na Lilianě. A pokud mohu sama posoudit, svým ženským instinktem, něco se děje. Mám pocit, že žárlí. Žárlí na každou, která se okolo tebe, jen mihne." 

Chvíli bylo ticho. Alvar se ještě jednou zhluboka napil, a pak se tázavě podíval na Rosalii. 

Přehrál si v hlavě Lilianino chování za posledních několik dnů a překvapeně vydechl. Rosalia měla pravdu.

 Všiml si postranních pohledů jeho směrem. Všiml si, jak i několikrát zčervenala, a s uzarděním sklopila zrak, když se převlékal. Slyšel přeci i její zběsile tlukoucí srdce, když se k ní přiblížil. A moc dobře si i všiml pohledů a zběsilého tlukotu jejího tepu, když s ním nějaká z žen, flirtovala.

 Zatřásl hlavou k odporu, jakoby si potřeboval urovnat myšlenky. Jejich pouto, nepřijmula přeci. Poznal by to. Ale musel přiznat, že velká změna v jejím chování, již nastala. 

„Měl bys ji trochu popostrčit, Alfo." Zašeptal Tor.

 „No samozřejmě, měl bys ji přinutit vyjevit své city. Třeba se vzbouří její nitro a vaše pouto se konečně probudí. Příjme ho, když rozbouří se její emoce." Pokračoval Ian a ještě jednou, mu dolil.

 „Možná, máte pravdu, ale jak kruci..." vydechl Alvar a zlostně mrštil sklenkou do ohně. 

Již byl znechucen a unaven, z toho všeho tolik, že si ani nevšiml, změny jejího chování. Nedokázal to pochopit. Přeci hlídá každý její krok. Ví, o ní vše. I když tam není, ví, kdy jde spát. Slyší její srdce i dech. Slyší každé její povzdechnutí. Nadechnutí a každý její vzlyk. A tohoto, si nevšiml? 

„Vím, co musíš udělat, Alfo," mrkla na něj Rosalie potutelně, „ přinutit ji žárlit. Šílet z představy, jiné ženy, ve tvé náruči. Přinuť ji k tomu, aby dostala strach, že o tebe přijde. Však její představy, o tvém libidu, jsou nám všem známi. Její představy, o tvém nezřízeném životě a sexuálních orgiích. Tak ji přinuť žárlit tak, že veškeré její emoce vyplují napovrch..., a tehdy ona konečně projeví, co opravdu cítí."