POLIBEK VLKA

Část 57

Liliana běžela jako o závod. 

Ve své vlčí podobě, to pro ni byla hračka. Zastavila se až hluboko v lese, na mýtině, osvětlenou měsíčními paprsky. 

Proměnila se a postavila se směrem, odkud přišla. Věděla, že se k ní blíží. Slyšela jeho kroky.

A když se na kraji mýtiny, mezi stromy, objevil obrovský lykantrop, rozbušilo se jí srdce. 

Zůstal stát mezi stromy a díval se na ni. 

Srdce jí bušilo tak divoce, že neslyšela vlastní dech. Jediným pohybem ruky, aniž by z něj spustila svou tvář, ze sebe strhla zbytek oblečení.

 Stála nahá, v měsíčním světle a čekala na něj. Toužila po něm. A věděla, že on to poznal. 

Zvrátil hlavu, mocně zavyl, a pak se změnil, ve svou lidskou podobu. 

„Miluji tě, Alvare." Vydechla Liliana a zavřela oči. Zhluboka, hodně zhluboka dýchajíc. 

Najednou ucítila jeho prsty, na své tváři. Ten pocit, byl neskutečný. Nikdy nic takového nezažila.

 Jeho elektrizující dotyk, vyvolával v ní neznámé a nádherné pocity. Měla pocit, jakoby se přes špičky jeho prstů, napojila na jeho emoce a pociťovala tak vše, co cítí on. 

„Ach, můj bože! Tak dlouho..., jsem na to čekal." Vydechl. 

Cítil, to spojení mezi nimi. I přes ztrátu, svého pouta, cítil její touhu a žádostivost.

 Pomalu s posvátnou úctou, ji vzal do náručí a položil ji do měkkého mechu. 

Najednou se cítil jako panic, před svým prvním milováním. Klečel nad ní a prsty se jí jemně dotýkal.

 Opatrně se jí dotýkal tak, jakoby se bál, že se mu rozplyne pod rukama.

Ruce se mu třásly vzrušením a neukojenou touhou tolik, a nedokázal tomu zabránit. A ani nechtěl. Po tváři mu stekla slza. Jeho Luna, konečně přijmula jejich pouto. 

Celé jeho nitro zaplálo, jako pochodeň. I jeho bolest, byla pryč. Již necítil ta neskutečná muka, které pociťoval dnem, i nocí. I jeho mysl, byla najednou čistá.

 A obavy z důsledku svého chování. Obavy z nedodržení svých povinností, odsunul do pozadí, své mysli. Teď měl svoji Lunu. A na ničem jiném, nezáleželo. 

„Miluji tě, Liliano. Patří ti mé tělo, i má duše." Zašeptal a přikryl její tělo svým.

Tak moc po ní toužil. Tak moc, že se to nedalo vypovědět. Každičký nerv. Každá buňka v něm, volala po spojení. Potřeboval to. Potřeboval ji tolik, že se toho až sám lekl.

Ani on, si nikdy nedovedl představit, že spojení mezi nimi, může být takové. Takové síly a intenzity, že nedokázal zastavit tlukot svého srdce. Svůj dech, ani třes svého těla.

 Opatrně do ní vstoupil. Jakoby to byla cukrová panenka.

Vzepřel se na pažích, aby ji viděl do tváře, a když spočinul až na dně jejího lůna, vzrušeně zasténal. 

Liliana se ho chytla kol ramen. Zvrátila hlavu, a nahlas vydechla jeho jméno. 

To byl pro něj pokyn, aby se začal pohybovat. Nejprve pomalu, ale jeho pohyby, se začaly pozvolna zrychlovat.

 Liliana objala nohama jeho boky, aby se dostal co nejhlouběji. A jejich výkřiky, sténání a výlevy rozkoše, rozléhaly se kolem dokola. 

Spínali se k sobě. Svými ústy, dusily vzlyky toho druhého. Slíbávali slzy vášně. A když přišel jejich společný orgasmus, síla toho, nedala se přirovnat, k ničemu jinému na světě.

„Nikdy nezapomeň na to, že tě miluji více, než svůj život." Vydechl Alvar a unaveně se zhroutil na její tělo. 

Odhrnul pramen mokrých vlasů, z jejího čela a políbil ji. 

Věděl, že jsou tu. Přišli si pro něj. Jen z úcty, k němu, však čekali na jeho pokyn. Až on sám, se jim vzdá. Trest, za nedodržení rituálu, ho nemohl minout.

 „Miluji tě, Liliano. Zemřel bych, pro tebe. Pro jediný tvůj polibek, bych šel třeba do samotného pekla. Kdyby to bylo nutné, svou duši, upsal ďáblu. A své srdce, bych si nechal vyrvat z těla, jen abych tě ochránil." 

Smutně se na ní usmál a přiložil prst na její ústa v náznaku, aby nic neříkala. 

„Nikdy na to nezapomeň, Liliano. Nikdy." 

Ještě jednou ji políbil. Vstal, zadíval se mezi stromy a pokynul rukou.