POLIBEK VLKA

Část 33

„Alvare..." vypravila ze sebe Liliana, sotva slyšitelně.

 Měla pocit, jakoby měla v ústech knedlík, a nedokázala ze sebe dostat dalšího slova. Jeho horké tělo, se na ní tisklo, a jeho dech, ji hladil po tváři.

 Vzápětí ucítila jeho prsty, putující po její kůži. Vykřikla, když jeden jeho prst, zajel do jejího lůna.

 „Jsi tak vlhká, Luno," zapředl a pak si vložil prst do úst, „a sladká." Jeho oči zazářily do tmy, a na tváři se mu objevil draví a nebezpečný pohled. 

„Alvare..., nech mě být, já..." vykřikla a udělala krok stranou.

 K jejímu překvapení ji nechal. Jen stál, a díval se, jak se snaží zmizet ve tmě. 

Na tváři mu přelétl úsměv, když zmizela mezi stromy. Nedalo mu žádnou práci, s ní držet krok. Znal tu každý kámen. Každý strom a houštinu, a když se po nějaké době Liliana vysíleně schoulila pod mohutný strom, postavil se před ní. 

„Tak co, Luno. Už tě přestalo bavit, hrát na schovávanou?" Zhluboka se zasmál, když ho obdařila rozzuřeným pohledem, a znovu se dala na útěk.

 Stále byl dva kroky za ní. Nepozorován, a již teď věděl, že ona hra, pro ni nebude mít dlouhého trvání. Byla unavená, vysílená, a hlavně se pořád neznaje místa, točila v kruhu.

 „Doufám, že již si konečně pochopila, že mi nemáš šanci utéct, Luno." Řekl pobaveně, když se zastavila udiveně na břehu tůně a rozhlédla se kolem. 

„Nenávidím tě!" vyprskla naštvaně a zamračila se na něj. 

„A dál?" řekl překvapivě klidným, ale přísným hlasem a udělal krok směrem k ní. 

„Nechci tě!" vykřikla ještě jednou, a začala couvat. 

Jeho pohled, nevěstil nic dobrého. Vyděšeně se dívala, jak se k ní pomalu blíží. Pohyboval se pomalu, jako šelma před útokem. Ve tváři mu cukalo a oči se zúžily do úzké štěrbinky.

 „A dál, Luno?!" Liliana se vyděšeně rozhlédla kolem. Neměla kam utéct. S tlukoucím srdcem se dívala, jak  jedním trhnutím, ze sebe serval ten kus oděvu.

 „A..., Alvare..." koktala, a dívala se, jak se k ní pomalu blíží, „co..., co chceš dělat?" vypravila ze sebe nesmyslnou otázku.

 Stála na kraji tůně, a jediná úniková cesta byla, vrhnout se do vody.

 „Co chci dělat? Ošukat tě, Luno!" zavrčel a na pár vteřin se odmlčel. 

Zastavil se těsně před ní a vztáhl k ní ruku. Pak se jeho obličej zkřivený vztekem, maličko rozjasnil. 

„Ukážu ti, že patříš ke mně, Luno. Ukážu ti, co je to touha a chtíč. Vášeň. Nespoutaný a vášnivý sex." Zvrátil hlavu a zhluboka se nadechl. Pak ještě jednou, a jeho oči zazářily vzrušením.

 „Budeš křičet. Volat. Sténat, moje jméno. Budeš mě prosit, Luno, abych si tě vzal, protože prostě patříš ke mně. Jsi moje Luna. Jsme si souzeni, a já ti ukáži, jak neskutečně nádherný, nespoutaný a divoký, může být náš sex."

 Liliana zalapala po dechu, když se jeho prsty dotkly její tváře. Poznala svou prohru. Již neměla úniku. Ani sil. 

„Dnes se nebudu ovládat. Luno. Dnes kolem tebe nebudu chodit po špičkách. Dnes si tě vezmu tak, jak mi to velí má přirozenost. Moje podstata. Jsem vlk, a ty také. Tak nevidím jediného důvodu, abych krotil svoje vášně. Své přirozené pudy. Instinkty a potřeby. Nebudu se krotit. Nebudu mírnit svoji náruživost, protože ty prostě patříš ke mně, a jenom s tebou, se tomu můžu zcela a bezezbytku podvolit." Na moment se odmlčel a zamyšleně přejel prsty po její tváři. 

„A pak..., je Slavnost měsíce, Luno. A ty víš..., co to znamená, viď?"