POLIBEK VLKA

Část 16

Alvar zavřel oči, ve snaze nabýt trochu koncentrace. Zhluboka se nadechl a snažil se uklidnit svoji rozjitřenou mysl. 

Nechtěl, aby poznala, jak moc po ní touží. Aby věděla, že se v její přítomnosti, skoro nedokáže ovládat. 

Jeho smysly spustily alarm. Celé jeho tělo hořelo touhou. Srdce mu bušilo a sotva popadal dech. Nahlas polkl a pomalu se zvedl na loktech, aby se podíval do její tváře.

 Dívala se na něj stejně zmateně, jako on na ní. Slyšel její srdce. Bilo stejně divoce, jako jeho. Dívala se na něj s doširoka otevřenýma očima a lapala po dechu.

 „Fajn..." vypravil ze sebe ztěžka, „v tom případě..., je všechno v pořádku." Procedil mezi zuby a podíval se jí do očí. 

Měl takovou chuť vzít si ji, až se toho děsil. Vzít si co mu patří. Byla jeho Luna. Byla jeho. Označil si ji.

 Její vůně ho zcela pohltila. Zatřásl hlavou, aby zahnal chlípné myšlenky a pomalu se zvedl.

 „Já..., já..., omlouvám se." Uslyšel najednou její tichý hlas a zarazil se v pohybu. 

Najednou se mu zdálo, že v něm neslyší podtext zloby ani nenávisti. V tom hlasu bylo něco jiného. Zvláštního. Možná touha? Nemohl tomu uvěřit. Bál se, jestli si to jen nenamlouvá. Jestli si jen tak moc zoufale nepřeje, aby byla jeho, že slyší už i trávu růst.

 „To je v pořádku..., jen..., měl jsem o tebe strach." Dokončil skoro šeptem a všiml si, jak zčervenala, když jeho oči zakroužily po jejím nahém těle. 

Rozpačitě se posadila na posteli a obejmula kolena rukama, ve snaze nějak zakrýt svoji nahotu. Slyšel, jak nahlas polkla, když se mu podívala do tváře. 

„Já jen..., usnula jsem, nechtěla jsem tě vyděsit..., já..." v očích se jí objevily slzy. 

Alvar se díval, jak se krčí na posteli se skloněnou hlavou. Připadala mu tak zranitelná a zoufalá, až ho rozbolelo srdce. A najednou nevěděl, co udělat. 

Má odejít a předejít tak dalšímu potupnému odmítnutí, nebo zůstat a utišit ji? Rozpačitě přešlápl z nohy na nohu, ale když se ozval další tlumený vzlyk, udělal dva kroky směrem k ní.

 „To je to pouto," zašeptal, „ cítím všechno, co cítíš ty. Vnímám tě všemi smysly. Tvoji vůni, cítím na kilometry. Slyším tvoje srdce a cítím tvoje emoce." 

Ale vypadalo to, že ho Liliana ani nevnímá. Rozvzlykala se naplno a skryla hlavu na kolenou. Alvar na moment zaváhal, pak ale vztáhl ruku, a přisedl k ní.

 „To je pouto označení, Liliano," vydechl a pohladil ji po vlasech, „pláčeš, protože se nedokážeš tomu ubránit. Toužíš po mně, kdykoliv se k tobě přiblížím...., je to tak?" Vzal do dlaní její tvář a donutil ji, aby se mu podívala do tváře. 

„I teď..., cítíš moji vůni. Cítíš teplo mých dlaní a tak moc toužíš potom, abych se tě dotýkal."

 Neuhnula pohledem. Dívala se na něj a polykala slzy. 

„Já..., nerozumím tomu..., nechci tě..., tak moc si přeji, tě již nikdy v životě nespatřit. Tak moc si přeji, abych tě nikdy nepoznala. A tak moc..." zlomil se jí hlas. 

Zavřela oči, a nechala si jeho prsty, stírat slzy s tváře.

 „To je v pořádku, lásko." Vydechl. V dlaních držel její tvář a jemně ji palci hladil po lících. „To pouto, nás k sobě přitáhne vždy. Ale nikdy neudělám nic, co bys nechtěla." 

Sehnul se a políbil ji na temeno hlavy. Pak se pomalu zvedl a otočil se k odchodu. Jeho srdce přetékalo bolestí, když sahal na kliku. 

„A tak moc, si přeji, aby ses mě dotýkal." Uslyšel najednou tichý vzlyk. 

Zarazil se v pohybu. Najednou se mu zdálo, že mu srdce vyskočilo až do krku. Několikrát se zhluboka nadýchl, než se odvážil otočit. A když se setkal s jejím pohledem, zatočila se mu hlava.