POLIBEK VLKA

Část 87

Když se Alvar vrátil zpátky, do svého domu, vypadalo to, že již všichni spali. Všude byl klid a ticho. 

Unaveně si sedl do křesla před krb, a nalil si skleničku.

 Najednou měl pocit, jako kdyby mu na zádech, ležel obrovský balvan, a byl stále těžší a těžší. Však se již měsíce, pořádně nevyspal. 

Od té doby, co se vrátil z ostrova, stále jen pracoval. Trávíval ve své kanceláři celé dny a noci, a stále to bylo málo. 

Jako Svrchovaný, nesl na svých bedrech tíhu zodpovědnosti, za svůj lid. A do toho ještě Liliana, jeho Luna. 

Cítil ji ve své blízkosti, a jeho, již tak dosti trýzněné tělo, to ještě více ničilo. Potřeboval ji. Potřeboval ji tak moc, že se to nedalo snést. 

Jeho tělo, v její blízkosti, hořelo. Přímo sálalo a všechny jeho údy, jakoby co skoro byli připraveny se rozletět, na tisíc kousků. 

Ta nesnesitelná trýzeň, byla nyní i o to větší, že Liliana, konečně přijala své pouto. Cítil teď všechno, mnohem mocněji, než předtím. 

Kopl do sebe obsah skleničky, a zamračil se do plamenů. 

Liliana čekala jeho dítě. Když to ucítil, jeho srdce, poskočilo radostí. Však jenom jedním způsobem, může Svrchovaný počít dítě. Spojením ve své pravé, a původní podstatě, se svou Lunou. 

Nebylo tedy pochyb, že ona je ta pravá. Že ona je ta, která je mu souzena. Ale to bylo tak vše.

 Byla připravena na to, co obnáší jeho úřad? Byla připravena na to, že musí přijímat rozhodnutí, které se jí budou příčit? Že musí dělat věci, které se jí nebudou líbit? A byla připravena na to, se mu zcela, a beze zbytku podrobit? Tak, jak si to žádá jeho majestát? Jeho úřad? A na tuto otázku, se sám sobě, tolik bál, dát odpověď. 

Však stále čekal na to, že nějak, jakkoliv, projeví své city. Že mu otevře své srdce. Vyjeví své emoce. Ale nedokázala mu ještě ani říci tu podstatnou věc, že s ním čeká dítě. 

Vztekle popadl flašku ze stolu, a ještě jednou si dolil.

 Nyní to musí být ona, která se dokáže snížit pod svou úroveň, a prosit o jeho lásku. Musí mu ona ukázat, že její hrdost není pro ni více, jak láska k němu. 

A nyní již není v Alvarovi moci, ji odpustit. Teprve až Strážci usoudí, že již z její strany bylo učiněno za dost, to Alvar může učinit.

 „Opovaž se říci jediné slovo, Iane." Zavrčel Alvar, aniž by se otočil. 

Cítil svého bratra za sebou. I když se evidentně snažil přijít nepoznán, neměl šanci. 

Ian si sedl tiše vedle Alvara a přijal od něj podávanou flašku. 

„Vím vše, Iane," zašeptal Alvar do ticha, „vím, že čeká moje dítě. Vím, že mne miluje. Přijala své pouto, a přesto, to nestačí. Nemohu nic dělat. Nesmím." Zoufale si prohrábl rukou vlasy a zhluboka si povzdechl. Ta bezmoc, byla zničující. 

Strážci žádali důkaz její poddanosti. Chtěli stvrzení toho, že již nenastane žádná ze situací, která by snížila majestát Svrchovaného. Však ani Posvátná ozvěna, neměla na něj valného účinku, a majestát byl stejně ohrožen. Jen kvůli ní, byl jeho lid, čtrnáct měsíců, bez svého vládce.

 „Její hrdost, stojí vysoko nad vším, co cítí. Nemůže jedním dechem, říkat "miluji tě" a vzápětí se cítit poníženě. Nemůže chtít všechno, když sama nedá nic. Stále ještě nepochopila, podstatu lásky. V lásce přeci nemůže být vítěze a poraženého. V lásce jsou si oba rovni. A zatím..., jen já, jsem ten poražený, a vždy jsem byl. A vždy budu, pokud to nepochopí. A jestli se tak nestane, tak Strážci nikdy nesvolí k tomu, abych ji odpustil. Abych ji přijal, za svou Lunu. Nikdy Iane, a toho se děsím."