POLIBEK VLKA

Část 18

Black Down. Malý ostrovní ráj, obehnaný písečnými plážemi s průzračnou vodou. 

Celý ostrov, byl pokrytý lesem a skalami a v jeho nitru, se nacházela malá vesnice místních obyvatel. 

Když Alvar ukotvil svůj člun u břehu a všichni vystoupili na břeh, obklopila je tlupa domorodců.

 Už když jeho noha vstoupila na půdu ostrova, cítil zvláštní klid a mír v duši. Miloval to tu, stejně jako jeho obyvatelé. 

Hlavou mu prolétla dávná vzpomínka. Když před mnoha lety, vstoupil na ostrov poprvé, s úmyslem ostrov koupit, narazil na odpor jeho obyvatel. Dlouho mu trvalo, než si získal jejich důvěru a lásku. Když ale domorodci poznali jeho čisté úmysly, koupit ostrov ve snaze zabránit tak jeho osídlení a vyrabování, přijmuly jeho, i jeho rodinu za své přátele a rodinu. Rebeka s Ludovítem, mu nikdy nepřestali být vděčni za to, co pro ně udělal. 

Alvar vyhledal pohledem Lilianu. Stála v hloučku polonahých žen, a evidentně, se jí to zrovna moc nelíbilo. 

Vlastně celý výlet, ji byl trochu proti srsti, ale trval na tom, a jí nakonec nezbylo nic jiného, jak svolit. 

 „Jdeme! Nemůžu se dočkat, až uvidím Rebeku." Vykřikla Rosalie a všichni jako na povel, se rozeběhli z pláže rovnou mezi stromy. 

Alvar si všiml, jak Liliana zalapala po dechu, když se všichni po několika krocích proměnili v ohromné vlky a zmizeli v lese. 

„Ostrov je dlouhý dvacet kilometrů a vesnice se nachází v jejím lůně. V lidské podobě, by to byl docela oříšek." Řekl Alvar, na Lilianinu nevyřčenou otázku, když osaměli.

 Liliana jen rozpačitě přešlápla z nohy na nohu a sklopila zrak. Věděl, co ji trápí. Vzhledem k tomu, že je jeho Luna a jsou spojeni poutem označení, neměl by být žádný problém, ale byl. Pouto, které si k sobě vytvořili, ona v srdci a mysli popírá, a tím ztrácí i veškerou svou sílu a moc vlka. Dokud se její mysl a srdce znovu neotevře. Dokud si nepřipustí, že ho miluje a neotevře své srdce, její síla zůstane uzamčena, hluboko v ní.

 „Máš dvě možnosti," zašeptal Alvar a změřil si ji pohledem, „buď půjdeš pěšky..., to bych ti ale moc nedoporučoval. Neznáš to tu, a může to být pro tebe nebezpečné. Nebo..., když budeš chtít..., odnesu tě." Naklonil hlavu na stranu a čekal.

 V žádném případě ji to nechtěl nijak ulehčovat. Všiml si, že se její oči trochu zaleskly, když se rozhlédla kolem, a když pak její zrak spočinul na jeho tváři.

 „Já..., půjdu sama." Vydechla nakonec. 

„Jak chceš. Varoval jsem tě." Procedil mezi zuby, těsně před tím, než dopadl na všechny čtyři a změnil se v ohromného vlka.

 Několika dlouhými skoky zmizel v lese a čekal. Nechtěl ji tu nechat samotnou, jen ji chtěl trochu vytrestat. Sledoval zpovzdálí, tak aby ho neviděla, jak se prodírá lesem a houštinami a hlídal každý její krok.

 Asi po dvou kilometrech se posadila na spadlý strom a schovala tvář do dlaní. Vypadalo to, že je zcela vyčerpaná. Nohy měla rozdrápané od trní a houští a její srdce, bylo slyšet snad, až na druhý konec ostrova. 

Alvar zaváhal. Má ji nechat, si vypít ten šálek až do dna, nebo ji vysvobodit? Když ale uslyšel její vzlyk, a její tvář se začala skrápět slzami, změnil svoji podobu a přistoupil k ní.

 „Jestli sis to rozmyslela, máš poslední možnost." Řekl a čekal. 

Zvedla hlavu a zadívala se do jeho očí. 

Zaváhala, a možná i na moment vzdor, ji opět prolétl hlavou, ale nakonec přikývla. 

„Fajn. Tak si vylez na můj hřbet a pořádně se drž." Řekl po několika dlouhých vteřinách a vzal na sebe svou pravou podobu.