POLIBEK VLKA

Část 72

Na milování? To jako chce říci, že se s doktorem bude milovat? Znělo mu v hlavě. 

Díval se za Lilianou, jak vyběhla schody, a najednou mu došla slova.

 Přešel k baru a vytáhl láhev whisky. Neobtěžoval se s jejím rozléváním, a zhluboka si přihnul.

 V hlavě mu hučelo a celé jeho tělo, bylo napjaté jako struna. Nikdy si nedovedl představit, že by ho nějaká žena, mohla takto vytočit. Byl zlostí bez sebe. Zuřil. A na jeho tváři. Pohybech, i chování, to bylo znát. 

Přestal ovládat svého vlka v sobě, a ten se dral nyní na povrch. Rozzuřeně se pohyboval po místnosti. Jako šelma v kleci. Co chvíli zavrčel, a zaposlouchal se do ticha, jako zvíře, připravující se k výpadu. 

„Asi..., asi bychom, měli jít spát." Pokusila se Rosalie, o smířlivý tón. 

Najednou zalitovala toho, že s tím nápadem, přimět Alvara zapnout jeho emoce, a donutit ho k činu, vůbec přišla. 

Však byl přímo nepříčetný zlostí. Úplně se přestal ovládat. Chodil po pokoji, jako lapené zvíře, a na zemi skončila již druhá láhev Whisky.

 Najednou se ze shora, ozval doktorův přidušený hlas. „Jsi překrásná, Liliano." 

Alvar zpozorněl. Znovu si zhluboka přihnul. Jeho sluch, zaznamenal, každé jejich nadechnutí.

 „Tvé tělo je tak hříšné. A tvá prsa..., chtěl bych je líbat, celou noc." 

Alvar praštil vztekle lahví o zem. I jeho smečka, klidila se stranou z jeho dosahu, byl-li takto rozlícen. 

Ztěžka se opřel o hranu krbu a sklopil hlavu. Nahrbil hřbet a zhluboka oddychoval. Jeho stav rovnal se totálnímu rozkladu. 

Vůbec nechápal, co se to s ním děje. Nemělo by mu to být jedno? Nemělo by mu být fuk, co, a s kým, dělá ve svém pokoji? Ale nebylo. Sakra mu to nebylo jedno. 

Celý sálal jako papyňák. Nedokázal zastavit třes svého těla. A nad svým dechem, již dávno, ztratil kontrolu.

 „Pomiluj mě." Ozval se ze shora Lilianin hlas.

 V tu chvíli, zvrátil hlavu a zhluboka zařval. Pak se vrhl ke schodům a následně se vřítil do jejího pokoje.

 Zamčené dveře, nemohli ho zastavit. Jedním pohybem ruky je vyrval z pantů a vtrhl dovnitř.

 Zastavil se a zavětřil. Přehlédl celou místnost, a když viděl Lilianu ležet na posteli nahou, zatmělo se mu před očima. 

Doktor seděl na posteli vedle ní, a zrovna rozepínal svou košili.

 Jednou rukou, ho popadl pod krkem a vyzdvihl do výše.

„Zabiju tě!" zařval a odhodil ho stranou. 

Když se doktor posbíral na nohy, znovu se k němu vrhl. 

„Alvare!" Vykřikla Liliana naléhavě.

 Zastavil se a jeho oči zapláli.

 „Zmiz. Ještě jednou, se k ní přiblížíš, tak se postarám o to, abys v tomto městě skončil!" Počkal, až doktor zmizí a otočil se na Lilianu.

Seděla nyní na posteli, s přikrývkou strčenou až pod bradou. 

Přikrčil se, a nasál vzduch. Její vůně, ho znovu celého pohltila. Jeho oči zčernaly a jeho pohyby se zpomalily. Znovu se pohyboval jako vlk, číhající na svou kořist. 

Pomalu, krok po kroku našlapoval. Z jeho hrdla, dral se zvláštní, přidušený zvuk, podobný vlčímu vrčení. 

Zastavil se nad ní a změřil si ji pohledem. Dýchal zhluboka, měl již ale své pohyby pod kontrolou.

 „Co..., co si myslíš, že děláš?!" vykřikla Liliana, ale vůbec to nebylo tak statečně, jak si představovala. 

Vypadal nebezpečně. Rozzuřeně, a asi by měla mít strach. Jistě. Jenže pohled, na něj, vyvolal v ní, spíše vzrušení, než obavy.

 „Co dělám?" zavrčel a strhl z ní pokrývku, za kterou se schovávala. 

Jeho oči zaplály. Popadl ji do náručí a přehodil si ji přes rameno. 

„Alvare! Nech mě!" vykřikla a snažila se mu nějak ubránit.

 Mlátila ho pěstmi do zad a házela sebou, ale nebyl to pro něj žádný problém.

 „Beru si, co chci!" procedil skrz zuby a postavil ji na zem, svého pokoje. 

Tak tedy ještě jednu. Děkuji opět za hvězdičky i komentáře. ❤️❤️❤️