POLIBEK VLKA

Část 62

Liliana nervózně uhladila svůj šat a přijala od Rosalie skleničku whisky. 

„Kopni to do sebe, Liliano. Dneska to budeš potřebovat."

 Liliana třesoucími prsty, přijala skleničku. Rosalie měla pravdu. Opravdu to potřebovala.

 Potřebovala by více, než jednu. Její Alfa, se vracel zpátky.

 Konečně uběhl dlouhý, nekonečně se vlekoucí čas, který kvůli ní, musel protrpět. Dlouhých čtrnáct měsíců, samoty a odloučení. Izolace a tak neskutečných bolestí těla, jaký by málokdo vydržel. 

Strážci ho propustily pár dní před slavností Svrchovaného. 

Uplynulo čtrnáct měsíců. Nadešel superúplněk a Strážci chtěli být přítomni jeho vykonání. Sami Alvarovi vyhledali pět panen, se kterými o slavnosti obcoval. Jeho trest skončil. 

Jen Liliana, nesla dosti nelibě tu skutečnost, že se to stalo. I když si uvědomovala, že to tak muselo být. A že vlastně ani neví, že již našel svoji Lunu, protože ona sama, na něj nechala seslat mlhu zapomnění, stejně to nesla s nelibostí.

 „Tady máš ještě jednu, Liliano." Řekla Rosalia a podala Lilianě, ještě jednu skleničku.

 Viděla na ní, jak je nervózní. A ani se jí vlastně nedivila. Vracel, se její Alfa, který ovšem, o tom vůbec nevěděl.

 Nevěděl, že ji miluje. Nevěděl, že ona miluje jeho. A už vůbec si nepamatoval nic z toho, co se stalo. 

A Tor, se vracel s ním. Celou dobu, dohlížel na svého bratra, a dával jim správy o jeho stavu.

 Však když byl propuštěn, jeho žalostný stav, přivodil Torovy, slzy do očí.

 Byl pohublí. Unavený. Vyčerpaný. Jeho tvář zarostlá, a bez známek jakéhokoliv zájmu o život. Dlouhé dva měsíce ještě po té, trvalo, než se jeho tělesná i duševní stránka, znovu obnovila.

 „Liliano. Nezapomeň na to, že neví, kdo jsi. Jsi v jeho domě. A jen na něm bude, zda tu zůstaneš. Tor ho již obeznámil, s tvou přítomností. Řekl mu, že jsi má kamarádka, která přišla o svou smečku. Tvůj otec, mu to v případě potřeby, jistě rád dosvědčí." Rosalie stiskla její ruku a soucitně se na ní usmála. 

Najednou jí, ji bylo líto. Znala svého bratra. Stone Heart, mu neříkají nadarmo. 

Nikdy si nebral servítky, a vždy si bral, co chtěl. Vždycky dostal, co chtěl. 

Ženy před ním padali na kolena a muži před ním měli respekt.

 A on, ještě ke všemu, vypnul svoje emoce a city. A ještě stále, se mu je nepodařilo obnovit.

 Jediné, co hrálo Lilianě do karet bylo, že jsou k sobě připoutaní. To pouto, bylo nezlomné. Ale to znamenalo jen to, že je to k sobě bude podvědomě táhnout a budou po sobě toužit.

 Patří k sobě, to je nesporné. On to ovšem, ještě neví. 

Najednou se otevřely dveře a první vstoupil Tor. 

Za značného hlaholu a bujarého křiku, se přivítal se všemi. Evidentně šťasten, že je doma. Objal i Lilianu a zúčastněně, ji stiskl ruku. 

„Jen se mu nevrhni okolo krku. Trochu by se divil." Mrkl na ni.

 Ale poslední slova, již Liliana skoro nevnímala. Ve dveřích, se objevil její Alfa.

 I jí, se z toho pohledu, podlomila kolena. Vypadal jako bůh sexu.

 Teprve nyní si uvědomila, a v plné síle si všimla, jak neskutečně mužný a nádherný, vlastně je. Nikdy neviděla více sexy muže, nežli je on. 

Jeho tvář, se roztáhla v úsměvu, když se k němu vrhla Rosalie a následně Ian. Všichni se s ním přivítali, jen ona, v obavách očekávala, svůj rozsudek.

 V krku jí vyprahlo, když jeho oči, zabloudili jejím směrem. 

Zarazil se a změřil si ji pohledem. Připadala si, jako pod rentgenovými paprsky. Prohlížel si ji, jako zboží na trhu. Přimhouřenýma očima, zkoumal její tvář a její tělo, až se jí z toho rozklepala kolena. 

„Alvar Preston." Pronesl do ticha. Všichni totiž sledovali jeho reakci.

 Udělal pár kroků jejím směrem, a když se zastavil, znovu přejel pohledem, celou její postavu.

 „Li..., Liliana Vanthorpová." Vypravila ze sebe ztěžka a vložila svou dlaň do jeho.

 Na malou chvíli. Jen na okamžik. Ale i ten pouhý, letmý dotyk jejich dlaní způsobil, že se jeho oči zmateně rozšířily a maličko vydechl. 

„Tak..., ty bydlíš v mém domě." zašeptal po chvíli a naklonil hlavu na stranu.

 Liliana jen přikývla a ztěžka polkla. V krku měla, vyschlo, že nedokázala ze sebe vypravit, jediného slova.

 „A..., ano..., já..., jestli dovolíte." Vykoktala a cítila, jak rudne, pod jeho pohledem.

 Přimhouřil oči a zhluboka se nadechl. 

„Jestli dovolím?" najednou se otočil.

 Přistoupil k baru a nalil sobě skleničku. Pak se na ní znovu podíval a kopl ji do sebe.

 „V mém domě, je nutno dodržovat jistá pravidla. To platí pro každého. Bez výjimky. Ta pravidla, ti vysvětlí Rosalie. Nedochvilnost neodpouštím. Jsem zodpovědný, za každého z vás, tudíž bez mého vědomí, se nedojdeš, Liliano, ani vyčůrat. Rozumíš?!"