Beze strachu

Část 11. - Velký Úklid

|EREN|
Sice jsem jako řekl, že mám šanci si s ním promluvit, ale už jsem s ním v pokoji půl hodiny bez jediného slova. Já si rovnám věci do skříně pod jeho přísným pohledem a on opravuje a uklízí celý náš pokoj. Hrozně chci nadhodit nějakou konverzaci, ale najednou nemám ponětí, o čem s ním mluvit. Vždy, když se nadechnu, že už něco řeknu, najednou mám v hlavě prázdno.

Když už jsem si porovnal všechno oblečení, schytal jsem jasný pohled, jenž mi přikazoval co nejdříve opustit místnost. Zhluboka jsem se nadechl a podíval se na něj. "Chci vám pomoct uspořádat tento pokoj, abyste byl spokojen." Řeknu a na chvíli zadržím dech.

"Dobře." Řekne chladně a hodí po mně mokrý hard, který se mi rozprskne na obličeji. Rychle si jej dám dolů lehce červený z mojí nešikovnosti.

"A co mohu dělat?" Zeptám se a těkám pohledem z hadru na Leviho a zpátky.

"Utři prach." Sdělí mi suše a jde do koupelny. Jen se za ním mlčky koukám a pak opravdu začnu utírat prach jak nejlépe dokážu.

Utřel jsem snad úplně všechno až na koupelnu. Snažil jsem se jí co nejdéle vyhýbat. Ne, že bych s ním být nechtěl. Jen jsem nechtěl dlouho mlčet. Ale nakonec se mi přeci jen povedlo vymyslet otázku a téma hovoru.

Vešel jsem tedy do koupelny a bez dechu zůstal stát ve dveřích. Bylo tu hodně vlhko a voda ve všech nádobách. Levi očividně čistil vodní kámen. To, co mě ale zastavilo, nebyl stav koupelny. Ale on. Zrudl jsem až za ušima při pohledu na něj. Přes černé upnuté džíny se mu rýsovaly svaly, jak stál napůl na vaně a napůl na umývadle, aby dosáhl až ke stropu, jeho bílá polorozepnutá košile se lepila na vypracované tělo kvůli vlhkosti. Na hlavě měl uvázaný hadr, aby mu vlasy nelezly do obsidiánových oči, které se soustředěně upíraly na vodní kámen, který drhnul, což rýsovalo i jeho svaly na rukou. Ten pohled mě zcela dostal.

Najednou ale svůj soustředěný pohled přesunul na mě, aniž by s čímkoliv přestal. "Hotovo? Tak mi pomož tady. Támhle je kýbl s drátěnkou." Ukáže mi umístění jediným pohledem. Přikývnu, vezmu si drátěnku mokrou od čehosi v kýblu a začnu drhnout strop z druhé strany.

Chvíli mlčím a snažím se vzpamatovat z onoho pohledu, ale pak se přeci jen odhodlám promluvit. "Pane Ackermane... Proč jste se rozhodl učit na Gymnáziu Kyojin?" Když jsem se zeptal, asi na vteřinu přestal pracovat. Zadržel jsem dech. Nebyl jsem si jistý, jestli jsem to právě nezkazil...

|LEVI|
Ani Eren nezůstal s Petrou a Hanji příliš dlouho. Přišel s tím, že si musí vybalit. Nechal jsem ho vybalit, aniž bych cokoliv komentoval, jen jsem jej kontroloval pohledem. Překvapilo mě, jak dokonale si vše přeskládal a uložil pečlivě do skříně. Jakmile byl ale hotový, poslal jsem ho pryč. On to odmítl s tím, že mi pomůže. Znovu mě tím překvapil. Nečekal jsem, že se někdo mohl změnit až tak moc. Hodil jsem na něj hadr, aby místo mě utřel prach a já se mezitím zbavím toho vodního kamene v koupelně. Jenže Eren hadr nechytil a v tu chvíli jsem v něm znovu viděl toho nemotorného studenta z druháku. Jen jsem se pousmál a odešel do koupelny dřív, než by si toho mohl všimnout.

Měl jsem dlouho klid, vypadalo to, že si dává opravdu záležet. Nakonec se ale otevřely dveře. Jenže nic neřekl. Odvrátil jsem tedy pohled od práce a podíval se na něj. Byl podivně zaražený. Prolomím ticho a zadám mu další práci. Bez námitek se toho ujme. Opravdu mě dnes překvapuje, k úklidu se nikdy neměl. Zdá se, že opravdu dospěl. Pak mě ale zarazí svou otázkou.

"Pane Ackermane... Proč jste se rozhodl učit na Gymnáziu Kyojin?" Proč učím na Gymnáziu?... Proč vlastně vůbec učím? Tu otázku jsem dostal tolikrát... Můj přístup je podle všech až moc chladný na učitele. Tak proč učím?...

Neumřela jseeeeem!!! Jo, žiju, jen mám trochu reálného života! Nevadí! Občas něco přidám! A jelikož jsem chytla slinu, tohle nebude jediná dnešní kapitola.
Vaše Mušla 🐚❤️