Beze strachu

Část 10. - Šance

|EREN|
Ke konci dne jsem již dva žáky, které jsem učil lyžovat, mohl směle přeložit do středně dobrých. Také jsem jim to hned na konci lyžování sdělil a oni byli radostí bez sebe. Musel jsem se pro sebe pousmát. Vzpomínám, když jsem byl také tak nedůstojný a dětinský, jako oni. Inu prvák je prvák a patnáct let je patnáct let.

Nakonec se před chatou sešli všechny skupiny v plném počtu. Oznámil jsem přestup těch dvou studentů a tři ze středních mne požádali, abych zhodnotil jejich lyžování a přeřadil je do nejlepších. Opravdu se zlepšili, takže jsem k tomu svolil. Následně se slova zmocnil Levi. Chudáci.

"Takže když jsme tu všichni, zopakuji vám denní rozvrh, protože předpokládám, že jste ho všichni už zapomněli, vzhledem k tomu, kolik lidí se jím již ráno neřídilo." Odkašle si a pokračuje. "7:00 je budíček, 7:15 je rozcvička. Platí to pro žáky, profesory i pro pana instruktora. Od osmi do devíti je snídaně, není možné snídat ani o minutu později, než snídaně končí. Během ní provedu bodování uklizených pokojů. Koho vyhážu na sníh, nelyžuje a bude místo toho uklízet. 9:30 počátek lyžování, rozdání obědových balíčků, 17:30 konec, kdo se opozdí, nebude večeřet. 18:00 večeře. Během půl hodiny před večeří se převléknete do suchého a přeskáče či boty dáte na vyhřívané stojany, aby vám vyschly. Následně je volno, které můžete strávit v pokoji nebo v herně, nebo třeba i v jídelně. Zakazuji jakýkoliv alkohol, koho nachytám, bude tvrdě potrestán. Jakýkoliv přestupek bude tvrdě potrestán. Večerka je 22:00 a opět, kdo přetáhne, bude tvrdě potrestán. Pokud rozumíte, mazejte se převléknout a dát sušit boty." Pronese svou řeč a já se zaposlouchám do jeho přísného, chladného, přesto okouzlujícího, hlasu. Mám pocit, jako by uměl změnit tón chladnosti na dvacet způsobů. A každý mi přijde jinak milý a uklidňující...

"Pane Ackemane, mám dotaz. V jakém pokoji jsem ubytován?" Zeptám se, když si uvědomím, že mám věci ještě v hale. Přítel mi je sem během dne dovezl.

"Bydlíš se mnou v pokoji, Erene. Tak koukej nebýt hlučný, nebo budeš bydlet na mrazu." Zavrčí nevrle a rozejde se do chaty. Ve chvíli, kdy to řekne, tak absolutně zčervenám a zmlknu. Nemám na to slov. Celý týden. Sám. V pokoji s Levim. Nemůžu tomu uvěřit. On snad Bůh chce, abych se s ním nakonec dal dohromady!!

Již byla večeře a já se snažil rozdýchat čin, jemuž jsem byl svědkem v našem pokoji. A co to bylo? Jednoduše, převlékání. Společné převlékání. Já i Levi. Měl jsem dokonalý výhled na jeho postavu pouze v boxerkách. Samozřejmě on mi nevěnoval pražádnou pozornost, ale já z něj oči spustit prostě nedokázal. 

"Hele Erene? A co vlastně teď děláš? Už jsou to 4 roky." Zeptala se mě Hanji. Jen se nervózně zasměju. Sedím u stolu s Hanji, Petrou a samozřejmě Levim. 

"No, jsem nezávislý výzkumník. Přebral jsem otcův výzkum po jeho záhadném zmizení. Víc asi říkat nebudu." Přiznám a schytám dva obdivné pohledy od Petry a Hanji.

"To je slušný. Když jsi chodil na Kyojin, vypadal jsi jako hlupáček, co to nikam nedotáhne." Šťouchla do mě Hanji se smíchem. Jen se ušklíbnu. Jako bych to neslyšel pokaždý, když se setkám s někým ze třídy.

"Náhodou, slyšela jsem, že Eren byl jedním z deseti nejlepších v příjmačkách. A že na Kyojin jsou příjmačky nejtěžší ze všech. Musel v té palici něco mít, když se dostal na školu." Hájila mě Petra trochu neohrabaným způsobem. Jen se nad tím zasměju a zabloudím pohledem na Leviho. Jen mlčky s absolutní ignorancí jí své jídlo.

"A v zimě děláš instruktora jo?" Vyptávala se Hanji dál.

"Eh, jo. Tenhle Areál vystavěl mámin známý. Máma řekla, že aspoň část roku bych měl strávit normalní prací. Takže tu dělám instruktora." Vysvětlím a sleduji jejich zaujaté pohledy. Kéž by mnou byl někdy takto zaujatý i Levi...

"Hele! Mám nápad! Když bude teď večer volno, co si takhle zahrát nějakou hru my čtyři?" Zeptá se s úsměvem Petra.

"Nemám zájem." Řekne Levi chladně, zvedne se a odnáší prázdný tác s jídlem. Povzdechnu si.

"Zřejmě bude uklízet. Nic nikdy není dost čisté." Zasměje se Petra směrem k Hanji. Jen se za ním dívám a pak se podívám na holky.

"Omlouvám se, ale také vynechám. Ještě nemám vybaleno, takže si půjdu vybalit a pomůžu s úklidem. Zítra už bude třeba svolný i on." Povím s úsměvem a také odnesu své napůl snězené jídlo. Je tu šance promluvit si s Levim během úklidu. A tuhle šanci prostě nemohu propásnout!!

Ano! Já žiju. Jen tak tak. No, tohle je kapitola, kterou vám jen řeknu, co se mnou je. MATURITA!!! Ano ano, já maturuju. Konkrétně 1.6. mám všechny ústní. No, tak mi držte palce. Budu se učit, což dělám celou tu dobu, ale pak čekejte salvu kapitol!
Vaše Mušla!