Triangulum

10. část

To uvědomění bylo tak strašný, že jsem začala brečet. Tak moc jsem na to sázela, že to zklamání nešlo ani popsat. Začala jsem kopat jako zběsilá a křičet. Kopla jsem ho do rozkroku, což ho ještě víc rozzuřilo. Chtěla jsem od něj utéct, ale měla jsem stažené kalhoty a ty mi bránily v nějakém větším pohybu. Čekala jsem jen kdy mi stáhne kalhotky. Popadl mě za krk a začal si užívat to, jak mě začíná dusit. A v tu chvíli jsem se najednou postavila a cítila se zvláštně lehká. Rychle jsem začala utíkat směrem k ohni a najednou jsem zjistila, že jsem tam sama. Že už tady není žádný Tigris, ani skupina Vzbouřenců. Jen já. V první chvíli mě to vyděsilo, ale pak mě napadlo, že jsem buďto omdlela a jsem v nějakym pošahanym snu anebo je tohle svět po smrti. Že přeci jen existuje nějaký ten posmrtný život.

Rozhlídla jsem se kolem. Všude vládla černobílá. Došla jsem ke stromu a promnula jeho listy v ruce. Kdepak, nebyla to pouze černá a bílá. Vše bylo pouze vyblelé. Jako pleť muže před smrtí. Vše vypadalo stejně jako ve skutečnosti. Když jsem ale vešla do stanu, ve kterém jsem předtím ležela, tak v něm byl pouze nejdůležitější nábytek, nic víc. Nebe bylo téměř bílé. Všechno to ve mně vzbuzovalo z nějakého důvodu respekt. Šla jsem se podívat do jejich hlavního stanu. I kdyby to byl výplod mojí mysli, tak mě zajímá, jaký si ho ztvárním. Uvnitř to bylo prostorné a uprostřed stál velký kulatý stůl.

„Pěkně jsem si to tu zařídil, že ano?" ozvalo se mi za zády. Nadskočila jsem a otočila se. V křesle tam seděl muž v černém plášti s černými vlasy, ale s jasně modrýma očima. Ťukal prsty do opěrky.

„Přemýšlím, jestli tě mám zabít nebo ne," říkal to s takovou lehkostí, až mě to pobavilo.

„Nemůžeš mě zabít," zůstal mi úsměv na tváři. On trochu naklonil hlavu a nechápavě se na mě zaměřil. Mohlo mu být tak třicet, možná víc. Pohledný muž.

„Co prosím?" najednou se mu úsměv také usídlil na rtech.

„Vždyť sním," rozhlédla jsem se kolem.

„Ooo, srdíčko.." ty neustálé přezdívky mě začínaly štvát. „Kéž by jsi snila," chytil mě za bradu. Pořád měl přimhouřené oči jako by nad něčím přemýšlel a přitom si mě prohlížel. „Něco mi říká, ať tě zabiju, ale nevím proč. Což je po dlouhé době konečně něco vzrušujícího," ty jeho oči přímo zářily. Nemohla jsem z nich zpustit oči. „Ty to tady ale neznáš srdíčko. O to větší zábava to je," držel pramínek mých vlasů. Podívala jsem se na jeho ruku a viděla jsem, jak z jeho prstů jdou jakési černé plamínky a mizí ve vzduchu. Energie? Tohle vážně není sen?

„Tak už jsem mrtvá," prohlásila jsem do chvilkového ticha.

„Kdyby jsi byla mrtvá, tak by tady s náma nebyl v místnosti ten tvůj pes!" zvýšil hlas. Nejspíš je to blázen. „Co tu chceš? Vystup ze stínu ó velký Morteme," podíval se vpravo do rohu. Když tam sjely mé oči, tak viděly nejdřív jen obrys postavy. Když muž přistoupil blíž a světlo se rozlilo na jeho tváři, spatřila jsem mladíka jen o pár let staršího než jsem já. Taky na sobě měl černý plášť, ale jeho vlasy měly barvu špinavé blond. Nebyla jsem si tím jistá, ale byly světlé a jeho oči také, ale rozhodně nemohly být modré, jako kdyby světle hnědé.

„Nevím, jestli kvůli tobě, ale její čas je nestálý, tak od ní dej ruce pryč," promluvil

„A co že se tak zajímáme? Prostě jen dělej svou práci,"

„Když můžu čas šoupnout, tak to udělám, takže moje práce je teď tady," poprvé na mě pohlédl. Nemusel se usmát, přesto měl ústa mírně šikmo. Vypadalo to roztomile.

„A neměl bys být spíš tam? Nejspíš má problémy," zvedl mou ruku a já si najednou všimla, že jsem skoro průhledná. Zamrkala jsem, jestli se mi to nezdá. Ačkoliv tohle všechno by se mi teoreticky mohlo zdát. Blonďák si mě přeměřil.

„Víš, že tady to funguje jinak. Jsem tam, ale ne kvůli ní. Už nech těch her," přišel blíž a vrazil do mé hrudi svou rukou a já se probrala zase na zemi.