Triangulum

3. část

Utíkala jsem od povozu, jak nejrychleji to šlo. Když jsem za sebou slyšela dusot nohou, zvedl se mi žaludek. Jestli neuteču, tak je to můj konec. Nepřestávala jsem, ani jsem necítila sebemenší bolest či nedostatek kyslíku v plicích z tak rychlého běhu. Něčí ruka mě chtěla chytit, ale v té rychlosti nás akorát srazila k zemi, takže jsme se projeli po štěrku. Chtěla jsem se rychle zvednout, ale ty ruce se opět objevily, tentokrát mě otočily na záda a jejich majitel mě zasedl okolo pasu. Byl to zarostlý muž se zrzavými vlasy a divokým pohledem.

„Ty mrcho!" když promluvil viděla jsem jeho zkažené zuby, některé dokonce chyběly. Pořád jsem sebou házela, i když jsem věděla, že je to marné. Přesto vám tělo nedovolí zastavit. „Takový krávy jako ty nepotřebujeme!" snažil se vytáhnout nůž, ale mé prudké pohyby mu to zcela nedovolovaly. Ten hnusák nestačil pomalu ani sáhnout na pouzdro, když mu hrudí prošel šíp. Zrzek se na to chvíli díval a pak na mě padl. Špička šípu mě lehce škrábla na rameni. Rychle jsem dýchala, nevěděla, co se děje. Snažila jsem se ho ze sebe sundat, ale byl těžší, než se zdál, přesto jsem však tělo zvládala pomalu odstrkovat, když jsem se zpod něj snažila odplazit, slyšela jsem za sebou kroky. Z toho zvuku se mi začínalo dělat zle. Neměla jsem v plánu zjistit, kdo to je, a tak jsem se rychle vyšplhala na nohy a než jsem udělala jakýkoliv další pohyb, slyšela jsem natažení tětivy.

„Stůj, nebo ti proletí hlavou," zazněl mužský hlas. Díky bohu mnou proudil adrenalin, takže jsem neměla ani moc šancí být vyděšená k smrti. Bohužel pro mě, jsem si při jeho začátečním nárůstu vybrala útek místo útoku a věděla jsem, že teď už to nezměním. Otočila jsem se. Pět metrů ode mě stál chlapec s lukem. Mohlo mu být nanejvýš sedmnáct. Měl dlouhé hnědé vlasy stažené do vysokého culíku. Měl velice jemné rysy, téměř až ženské, ale z jeho očí čišela dospělost a hněv. Neviděla jsem v nich hocha.

Když jsem zaostřila na dění za jeho rameny, viděla jsem několik mužů, kteří se museli přidat k těm na povozu z lesa. Měli ženy přehozené přes rameno. Nejdřív jsem si myslela, že se přestaly bránit, ale pak jsem si všimla, že jsou v bezvědomí. Nechtěla jsem být v bezvědomí. Za prvé, aby člověk ztratil vědomí, je třeba pořádné rány, která může způsobit následné poškození mozku a za druhé jsem chtěla vnímat kam jdeme a zkusit se zorientovat v mojí mozkové mapě. Kluk naznačil, ať jdu k němu. Prohrabal mi kapsy a vyndal všechno. Mapu, telefon, kapesní nožík na kterej jsem naprosto zapomněla, až jsem si v hlavě zaúpěla. Pak kapesník a všechno ostatní bylo v mém kufru na povozu. Ten už držel jeden z nich.

„Nemůžete mi třeba jen zavázat oči? Stejnak už mi nezbývá nic jiného než s vámi jít," snažila jsem se být přesvědčivá. Kluk si mě prohlídl, bylo vidět, že nad tím přemýšlí. Potom jsem za sebou slyšela zvuk, který mě odteď bude děsit snad v každé noční můře. Kroky. Následně cítím ránu a padám opět k zemi, tentokrát však nedopadnu, silné paže mě zachytí a já se najednou ocitám ve vzduchu a visím hlavou dolů. Chce se mi zvracet, ale než to stihnu, obklopí mě tma.