Triangulum

Úvod

Stěhování. Stěhování je v Triangulum vcelku normální věc. Lidé jezdí za lepším do měst. Doufají, že se jejich životy otočí k lepšímu nebo že tam snad něco dokáží. Nemám tušení, nevidím jim do hlavy, ale alespoň tak to dává smysl mě, přestože si nejsem jistá, jak velkou šanci ve městě mají. Ale každý svého štěstí strůjce, že?

Já se ale nestěhovala do města a ani jsem se vlastně nestěhovala. Moje matka mě posílala do Scholae. Nejedná se o město, ani Págo neboli vesnici. Je to místo, které bylo vybudováno k nabývání moudrosti. Je zde pár domků, avšak nejdůležitějším prvkem je obrovská škola. Obléhají jí parky a lesy. Je to jediné místo, které není prohlášeno městem ani vesnicí, přesto je to samostatně fungující komplex. V menších školách, které jsou téměř v každém městečku, se o tomto místě učí stejně jako o velkých a důležitých městech. Učí nás o tom v zeměpise, učíme se o tamní zvěři, která se nachází v lesích, zdali jsou zde nějaká zvláštní pravidla, zvyky a co se zde sluší a patří. Po pravdě je Scholae asi nejnudnější ze všech částí Triangulum. Obyčejné místo. Kdybych si měla vybrat, kam se podívám, bylo by to na sever. Do Summi, kde jsou bojovníci se snědou pletí a divokým duchem, nebo na západ do Nix, tam sněží téměř celý rok a lidé staví paláce z ledu. To mě láká. Vidět svět a jeho vzrušující krásy. Místo toho bych měla jet do Scholae. 

Správně. Měla jet. Moje matka mě tam posílala, neboť nejspíš doufala, že se mi tam dostane lepšího vzdělání, a tak i lepší budoucnosti, ale já nemířila do Scholae. Mířila jsem na východ do hor.

Jela jsem už dvě hodiny a věděla jsem, že ještě minimálně čtyři jsou přede mnou, než budu muset změnit směr. Přála jsem si, aby se do světa více rozšířila auta. Ve velkých městech byla využívána. Na vesnicích a v obyčejných městech se většinou chodilo pěšky nebo jezdilo na koni. Rozdíly ve vrstvách byly tak velké, až se mi z toho tajil dech nebo spíš se mi z toho chtělo zvracet. A nejhorší bylo, že do lesů bylo zakázáno jezdit autem. Prý by to narušilo správný chod věcí. Do přírody prostě auta nepatří. Plašila by se zvěř a ničila harmonii a tok energie, jak tvrdili staří věřící. Všechno se pojí k tomu, že kdysi lidi věřili v pohádky. Měli víru v kouzla a čáry a prohlašovali lesy za posvátné.

Uběhlo už tolik let od dob, kdy zde byly pouze lesy a občas se objevila nějaká ta pobožná vesnička, kde se lidé snad dokonce klaněli zvířatům, jelikož zvířata jsou čistá a plná energie. O energii se toho stále povídá mnoho, ale ve městech se ničemu z toho nevěří, myslím. Ale přestože bych si přála rychlejší vozidlo, tak jsem s tímto starým zvykem souhlasila. Přestože mě učili, že povídačky o toku energie jsou opravdu jen hloupé báchorky, tak já si nemohla pomoci a viděla jsem v tom krásu a jistou pravdu. Vždyť ve všem přeci musí být energie, jak by jinak věci fungovaly, vždy je vynaložena energie a pokud si jí mám představovat jako proudící tok naším tělem, či jiným živočichem či snad dokonce věcí, proč ne. Je o tom tolik knih, tolik starých knih, proč by si lidé vymýšleli, a hlavně jak by bylo možné, aby byly záznamy tak shodné a že by bylo tolik lidí, co pouze chtějí věřit v nějakou vyšší moc, aby se jim ulevilo od tíhy jejich samotného bytí. Tomu nevěřím... To je to, čemu nevěřím.