Triangulum

1. část

Projížděli jsme prašnými cestami a já hleděla mezi stromy. Vedle mě sedělo pár dalších, kteří měli stejnou cestu. Většinou už byli zvyklí přejíždět sem a tam, možná kupci, lovci, zločinci, kdo ví. Když jsem si představila, že by s námi mohl jet v povozu zločinec, naplnilo mě to vzrušením. A hned na to jako bych si dala studenou sprchu a opět vrátila oči k lesu. Naše město je malé a všichni dělají pořád to samé dokola. Mé tělo evidentně touží po nějaké akci, po něčem nečekaném a vzrušujícím, ale představa, že mě za chvíli někdo podřeže nakonec až tak vzrušující nebyla. Ale neměla jsem strach, že by tady s námi někdo takový jel. V Triangulum byl poslední léta klid a udržoval se dlouholetý mír. Příměří mezi městy fungovalo a největší zločinci zde byli většinou zlodějíčkové, na nejvýš muži, co mlátili své ženy, ale to se za až tak velký zločin nepovažovalo, alespoň na vesnicích se to ututlávalo, přestože už pár desítek let bylo něco takového zakázáno a opravdu trestáno.

Zrovna naproti mně seděla mladá dívenka s namodralou tváří. Vedle ní seděl tlustý plešatý muž s dlouhými zrzavými vousy, ve kterých se schovával jeho včerejší oběd. Nejspíš jeli navštívit příbuzné do vzdálenějších končin. Dívence mohlo být tak šestnáct a tlusťochovi čtyřicet. Když jste viděli někoho takového, věděli jste, do jaké vrstvy patří. A přesně o těchto rozdílech mluvím. Byli jako z jiné doby. Jako by se lidé rozdělili na tři doby.

Lidé z malých i větších vesnic žili v podmínkách, které mně přišly neuvěřitelné a k pláči. Lidé v městečkách jako já, byli podle mě prostě normální. I v menším městě bývá škola, máme obchody, pěkné rodinné domky a nemusíme si vydělávat trháním plodů a chováním dobytka. Máme skvělé učitele, do měst posíláme zedníky a architekty. Ti, co zůstávají, pracují například v hostincích nebo v obchodech. Ale oni... Opět jsem k nim sjela pohledem. Jeho mi líto nebylo, on už měl tím prostředím pochroumaný mozeček, ale ona. Byla půvabná, a tak drobná. Provdali ji brzy, ale to u nich bylo také normální, u nás kolikrát ani svatby neprobíhaly. Pár spolu prostě žil, ale nemusel skládat žádný hloupý slib, který vás mohl připoutat k někomu takovému. Navíc jsme si mohli vybírat, oni ne, tedy spíš ony.

„Máš nějakej problém?" zabručel mým směrem tlusťoch. Asi jsem na ně zírala déle než jsem chtěla. Přestože to byl halama, tak jsem věděla, že někdo jako on nemá právo semnou mluvit tímhle tónem. Napřímila jsem hlavu a zamračila jsem se. Teprve teď mi viděl pořádně do tváře. Bylo vidět, že by chtěl v konverzaci pokračovat, ale malá jizva ve tvaru hvězdy na mé tváři ho zastavila. Každý, ale opravdu každý v této zemi byl ocejchován, jako dobytek, ale budiž. Je to další věc, která od sebe vrstvy odlišuje. Lidé z velkých měst mají pod pravým okem vypálený trojúhelník, který značí propojení našich největších měst. Nix, Summa a Capítis. Pokud se podíváme na mapu světa, zjistíme, že když tato města spojíme přímkami, vznikne trojúhelník. A proto Triangulum, je to znak země. Tři největší města, tři vrstvy. Střední vrstva, neboli ta moje, má na stejném místě vypálenou hvězdu spojenou z tří čar. Hvězdy na mapách označují města a tak my máme hvězdu. A nejnižší z vrstev má pouhé tři čárky vedle sebe. Což dává najevo, že jsou ti nejméně cenní, ale zároveň neustále patří do trojice, do společnosti, do Triangulum. Přitom nebýt vesničanů, tak nemáme jídlo, to oni sklízejí obilí a chovají dobytek, jsou důležití a já jsem právě použila něco, proti čemu se tak stavím. Ukázala jsem mu, kde je jeho místo.

Přestože se všichni snaží dělat, že mezi námi všemi není rozdíl, tak nejnižší vrstva musí střední a vysoké vykat, čímž dává najevo svou podřazenost. Ať je to starší muž než já. Stará paní. Každý z nich mi musí vykat a já toho zneužila. Zrzavý vous naštvaně mlčel a já se na chvíli zastyděla. Nikdy jsem se nepovyšovala, ale možná je to tím, že se snažím dělat lokty, které ve skutečnosti nemám, abych se bránila v pro mě cizích místech, nebo mi prostě jen lezlo krkem to, že on má mladou krásnou ženu, která s ním bude až na do smrti trpět, a ještě si na mě otvírá pusu. Ačkoliv nevím, kdo by ho tady trestal za urážku a podobně. Pochybuji, že by se tu někdo chtěl dávat do hádky s takovým obříkem. Poté už jsem raději mlčela a držela hlavu skloněnou.