Triangulum

2. část

Několikrát jsem si sahala na pravé stehno, kde se měl v hluboké kapse mých tmavých kalhot skrývat mobil. Skoro jako bych se bála, že by mi ho někdo mohl v průběhu jízdy ukradnout. Věděla jsem, že v lese je mi telefon k ničemu. Nikdy jste tu nechytili signál. Museli jste vylézt na pořádný kopec, který by nebyl poset stromy, ale já takové měla na mapě zaškrtané.

Měla jsem všechno promyšlené. Když matka navrhla, abych přešla do Scholae, hrála jsem, že je to skvělý nápad a jak si všechno zařídím, a tak jsem falšovala dopisy a říkala jí, že mi též chodí emaily s informacemi. Byla nadšená, tohle celé divadýlko jsem připravovala půl roku. Přesto jsem ani jednou nepomyslela, že bych tam vážně šla. Celou dobu jsem se připravovala na to, že pojedu do hor. Přesněji řečeno do vězení do Carcerem. Mapu jsem si prošla tolikrát, že jsem jí uměla nazpaměť, ale skutečnost bývá jiná než kus papíru. Takže jsem měla prozkoumané výjezdy povozů a kde se budu moci matce ohlašovat. Jednou na to samozřejmě přijde, což patřilo do té málo promyšlené části mého plánu, ale tak nějak doufám, že mě pochopí. Je to otec. Sice ho nehledám z důvodu nějaké prázdnoty v srdci, ale spíš kvůli zvědavosti, přesto je otec dobrá výmluva.

Než jsme dorazili na místo, tak bylo nakonec největší vzrůšo, když povoz najel na velký kořen stromu a jedna tlustá selka přepadla na jakéhosi hubeňoura ze střední vrstvy, který jí ze sebe nemohl dostat, ať se snažil, jak se snažil. Lidé nastupovali a vystupovali, až nás zbylo pouhých sedm. Pět nastoupilo na poslední zastávce. Moc jsem si lidí okolo sebe nevšímala, ale pořád jsem byla pozorná a počítala odchozí a příchozí, ani nevím proč. Nejspíš ve mně byl zvyk snažit se mít vše pod kontrolou. Nebyla jsem si jistá kolik uběhlo hodin. Nikdy jsem se nenaučila orientovat v cizím prostředí, a jelikož jsme často zabočovali, slunce jsem měla neustále na jiné straně tváře, Odhadovala jsem, že šest hodin uběhlo, ale orientovala jsem se pouze podle míst, kde jsme stavěli. Jelikož jsem je měla v hlavě velice dobře zapsaná. Měly před námi být už pouze dvě vesničky.

Jeli jsme vcelku dlouho a ostatní se začínali rozhlížet kolem. Před nějakou dobou jsme sjeli na menší cestičku, přesto byla pořád dobře průjezdná. Přemýšlela jsem, jestli něco neoznamoval vozka, když jsem byla zahloubaná. Často se mi stávalo, že ostatní mluvili a já si toho ani nevšimla, jelikož jsem byla až moc zadumaná. V tu chvíli jsem si tedy začala prohlížet spolu pasažéry, abych popřípadě vypochopila, jestli se něco stalo. Byly to téměř samé ženy.

Přemýšlela jsem, kde jsme stavěli naposled a vzpomněla jsem si na menší vesničku, která bývá zasvěcená Trojici. Dívky, které byly připraveny se oddat vyššímu „dobru", byly odvezeny z vesnic do nejbližšího kláštera. Některé se dostaly i mnohem dál do světa, jelikož takových vesniček mnoho nebylo a byly rozsety různě po Triangulum, trvalo tedy dostat se ke klášteru. Ale stojí vám cesta do světa za sterilizaci? Mě teda ne. Ani jedna z nich už nebude moci mít děti, nebude si moci rozmyslet svůj čin a většinou jsou k tomu ty mlaďoučké dívky donuceny. Některé si v těch vesnicích nechávaly, aby jim plodily děti a s těmi bylo poté stejně naloženo. Ale nevím, jestli byla větší výhra jet do kláštera nebo muset mít minimálně šest sedm dětí.

„Kam to jedeš!" okřikla nejstarší žena vozku. „Myslely jsme, že máš ještě jinou zajížďku, ale už jsi moc daleko," zastavilo se. Že by byl nováček? Vozka seskočil a šel dozadu, aby vzadu otevřel. Žena jen naštvaně koukala. Šest žen,tři muži. V lese jsem zaslechla křupnutí větve. Vytřeštila jsem oči. V tu chvíli mi bylo naprosto jasné, o co se tu jedná. Rychle jsem si stoupla a seskočila z vozu. Běž! Běž tak rychle jako nikdy. Prosím tě. Běž!