Triangulum

6. část

Ráno mě vzbudil hlad. Byla jsem opravdu hodně vyhládlá. Podívala jsem se na oblohu, nebylo jí skrz ty stromy moc vidět, ale přesto jsem viděla, že muselo svítat teprve před chvílí. Napravo jsem viděla u kotle mladší ženu, jak něco začíná vařit. Přemýšlela jsem, jestli se mi to nezdá. Jsou tu i jiné ženy? Když se na mě podívala, jakoby se zastyděla a sklopila zrak. Pokračovala v rozdělané práci.

„Hej," snažila jsem se upoutat její pozornost, ale rozhlížela jsem se, jestli mě někdo nemůže slyšet. Všechny mé spoluvězeňkyně ještě spaly a tak to bylo i se zbytkem tábora. „Hej ty tam. Pojď sem. Pojď ke mně," snažila jsem se být tak hlasitá, aby o mě věděla, ale zároveň tichá, abych nikoho nevzbudila. Věděla jsem, že mě slyší, ale nechtěla se podívat mým směrem. „Rozvaž mě, zachraň nás," začínala jsem být nervózní. Ona nám nepomůže. Ale proč? Sakra! „Slyšíš?" opět jsem se rozhlídla, abych se ujistila o našem soukromí, ale oči se mi zastavily na protějším stanu, stál u něj on. Opřený o dřevěný kůl a měl lehký úsměv na tváři. Jak ho může bavit, že tady trpíme? Že jsme vězněny a dělají s námi to, co si žádná žena nezaslouží.

Podíval se na tu druhou ženu a já na chvíli zacítila strach, že jí bude chtít potrestat. Ani nevím za co. Nemluvila se mnou, ale bála jsem se a to jsem jí ani neznala. Vyrazil jejím směrem a mě se sevřelo srdce, když k ní došel, ona nevypadala, že má strach, ani že by nejraději utekla. Položil jí ruku na rameno a něco řekl. Ona jen s úsměvem kývla a odešla do míst, kde byly včera znásilněny ty dívky. Začal něco házet do kotle a pak pohlédl ke mně. Každý jeho pohled byl tak intenzivní, že jsem si před ním přišla jako nahá a to se mi díval pouze do očí.

Došel ke mně. Pokaždé jsem čekala, kdy mě někdo podřízne. Ale to neudělal. Naklonil se ke mně, velice blízko. Já se nalepila na strom, jak nejvíc to šlo. On protočil oči. Chytil mě za pas a trhnutím odtáhl od stromu. Jeho ruce zmizely za mými zády. Odvazuje mě. Uvnitř mě se rozehřálo teplo obrovské naděje. Nevěřila jsem, že by mě pustil, ale mohla bych mu nějak utéct. Nechal mě, abych se postavila. Nedržel mi ruce, nic.

„Pojď za mnou," rozešel se ke kotli. To je tak blbej? Počkala jsem, dokud nebyl nějakej kus ode mě, aby byla větší pravděpodobnost, že mě nedohoní, pak jsem se rozeběhla pryč.

„To trošku zabolí," slyšela jsem ho tlumeně, ale nevnímala jsem to. I kdyby měl zbraň, otočit se, by byla chyba. Nakonec jsem ale litovala, že jsem běžela tak rychle. Náraz, který přišel mnou tak otřásl, že jsem na chvíli bolestí ani neviděla. Ležela jsem na zemi a nechápala, co se stalo. Bolelo mě snad celé tělo. Podívala jsem se, co zapříčinilo můj náraz a viděla jsem tmavě zelenou stěnu, která pomalu mizela. Věděla jsem přesně, co to je. Ale přesto mi to přišlo neuvěřitelné.

„Ty jsi tak zbrklá," zvedly mě jeho silné paže. Odtáhla jsem ruku od hlavy. Byla od krve. „To jsem nechtěl," odnesl mě do stanu, ze kterého ráno vyšel. Strach byl opět zpět. Tohle brzo rozšlape mojí psychiku, budu z toho neustálého strachu nemocná.

„Přestaň, krvácíš, nic se ti teď nestane," nejspíš pochopil na co myslím, protože když mě položil a já viděla hluboké otisky mých nehtů v jeho paži, musel z toho můj strach vycítit. Našel ránu a omyl jí. Potom na chvíli odešel a vrátil se s nějakou vodou a kusem hadru. Namočil ho do vody a přiložil na ránu.

„Co je to?" lehce jsem ucukla.

„Můžeš toho už nechat?" zvážněl. „Myslíš, že tě zabiju namočeným hadrem?"

„Můj únosce se nemůže divit, že jsem vyděšená k smrti," nechala jsem ho, aby mě ošetřil.

„Je to vyvařená Matricaria, bylina, kterou používáme na hojení ran," nechal mi to přiložené na hlavě a zase mě opustil. Zavřela jsem oči a ani jsem se je neobtěžovala otevřít, když přišel, snažila jsem se ještě vstřebat bolest a otřesení. Cítila jsem, jak se dotkl mého ručníku a následně přejel hrubými prsty po mé ruce. Zamračila jsem se a uslyšela šustění oblečení. Najednou byly mé oči dokořán a přede mnou stál chlap, který včera nabízel těm děvčatům jídlo, ten, co je znásilnil.