BACKROOMS

Ocitla jsem se v backrooms - 0-1 level.

,, Lili, tu dvojku vám dám. Snažila jste se, a opravdu vám nechci zkazit vyznamenání ekonomikou." Řekla k mé velké úlevě učitelka na ekonomiku, když jsem si s ní domluvila mimořádnou opravdu posledního testu. Měla jsem to mezi dvojkou a trojkou. Jediná trojka, která mi hrozila. Z ekonomiky. Kterou jsme měli mít jeden rok jednu hodinu týdně jako vedlejší předmět. Můj nejméně oblíbený předmět. Teď jsem se na paní profesorku ale zářivě usmála.

,, Děkuju! Moc vám děkuju!"

,, No nemáte zač. Snažíte se, a je to vidět. A příští rok už mě mít nebudete."

,, Děkuju!" Zopakovala jsem.

,,Každopádně vám přeji hodně štěstí. No, a příští rok už se soustřeďte hlavně na maturitu, ať to dobře dopadne." Mrkla na mě. Pak už jsem se s ní rozloučila a vydala jsem se ze třídy pryč. Ve škole už nikdo nebyl, tak jsem kráčela tichou, osamělou školní chodbou a nahlížela do prázdných tříd. Blížil se konec roku, a já už se těšila, jak si o prázdninách najdu brigádu, a vydělané peníze utratím za výlety, aquaparky a hezké oblečení. A možná za alkohol. Ehm...

Když jsem ale procházela kolem jedné z tříd, zastavila jsem se. Něco mě tam prostě táhlo. Vešla jsem. Pod dataprojektorem byla na zdi velká podivná skvrna. Jako kdyby tou zdí něco protékalo, ale to nebylo možné, protože na druhé straně zdi byla další třída. Sama nevím proč jsem se té skvrny jemně dotkla špičkami prstů.

Upadla jsem na zem na nějaký starý koberec. Když jsem se sesbírala ze země...nebyla jsem ve škole. Nebyla jsem v té třídě. Byla jsem v prostoru nějakých žlutě vytapetovaných chodeb pod silně hučícími zářivkami a do nosu mě hned uhodil smrad toho zvlhlého koberce.

,, Co to sakra..." Vypadlo ze mě. Tohle místo mě hned praštilo do očí, protože to vypadalo jako backrooms. Ano, znám tu creepypastu. Na youtube je toho teď plno. Ale je to fandom sakra! Je to vymyšlené. Jenže jak jsem se pro všechno na světě ocitla tady? Může to být nějaká část školy? Ale to by nevysvětlovalo to, že jsem sem propadla skvrnou ve zdi. To totiž zní PŘESNĚ jako propad do backrooms. No, v mém vlastním zájmu musím doufat, že tohle není backrooms. Protože se z toho místa podle všeho taky nikdo nedostal.

Rozhodla jsem se ale zachovat chladnou hlavu, protože začít řvát by mi nepomohlo v žádném případě. ,,Backrooms jsou vymyšlený! Je to pohádka! Tak klid, Liliano!" Přikázala jsem si.

Sebrala jsem ze země svůj batoh a prozkoumala nejbližší zeď, kterou jsem se propadla. Tam žádná skvrna ale nebyla. Chvíli jsem zeď zoufale ohmatávala, klepala na ní, a dokonce do ní i párkrát kopla. Nic se nestalo. Tak jsem se, už značně nervóznější, vydala podél zdi. Čím déle jsem šla, tím více jsem si uvědomovala, že jsem možná v dost velkým průseru. Protože podle popisu tohle místo sedělo na backrooms tak dokonale, že jsem z toho chytala celkem schízu.

No, pokud tohle není backrooms, pak dřív nebo později někam dojdu. Ven z tohohle místa. Protože pokud je tohle nějaké místo tam u nás, pak nebude nekonečné, a brzy se dostanu někam, kde budu vědět, že to backrooms není.

A tak jsem se v naději vydala dál. Místo se vůbec neměnilo, všude byly ty zdi, ten hnusný koberec a hučící zářivky. Ale zase, na druhou stranu, žádné příšery. Párkrát jsem i volala do prostoru, zda tu nikdo není. Nikdo se neozval. Ale když jsem šla dál už asi hodinu, začínala jsem panikařit.

,, Musí to mít přece někdy konec!" Začala jsem si mluvit sama pro sebe nahlas. ,, Nemůžu být ve vymyšleným příběhu!" Ale čím dál jsem šla, tím víc jsem si uvědomila, že v něm asi jsem. Protože ať jsem šla, jak dlouho jsem šla, místo se neměnilo. A nikde jsem neviděla ani dveře, ani okna, ani cokoli jiného, co by značilo, že v backrooms nejsem.