BACKROOMS

CHCEME SE VŮBEC VRÁTIT?

Ruku v ruce jsme došli na dohled ke skelněným dveřím. Znova jsme se podívali na papír a zkontrolovali po sto padesáté, že je všechno zelené.

,, Tak?" Zeptala jsem se. ,, Jsi připraven opustit backrooms?" Ríša se na mě vyděšeně podíval. Pak se nadechl. Ale nic dlouho nic neříkal.

,, Nevím." Zašeptal potom. ,, Já...myslel jsem, že jo. Ale teď..."

,, Jo." Vydechla jsem. ,, Je to zvláštní pocit." I já najednou zapochybovala.

,, Přemýšlel jsem o všech těch lidech, kteří se tu rozhodli dobrovolně zůstat. I na horších levelech. O všech těch, kteří... už se ani nechtěli vrátit. Nejdřív se mi to zdálo naprosto šílený. Proč by tu někdo dobrovolně zůstával a nechtěl se vrátit domů. Zpátky, žít svůj život, vidět blízké, být doma...Ale možná k tomu mají důvod. Tam venku...toho není zas tak moc dobrýho." To, co říkal, byla pravda. I já si to začala uvědomovat. Až mě to vyděsilo. Půl roku myslím jen na návrat. Dělali jsme pro to všechno. Riskovali život, zabíjeli entity, noclipovali se, nechali se zavřít...A najednou...když máme konečně možnost jít ven...když už můžeme...se to nezdá jako to jediné, co by si měl člověk přát.

,, No jo. Na tom něco je." Zašeptala jsem.

,, Přemýšlím. Tam venku lidé kradou, ubližují si, lžou. Umírají. Chytají nemoci. Řeší kraviny, jako války, peníze, pro ty udělají všichni. Všichni se pořád za něčím ženou. Nemůžeš nikomu věřit. Jeden podráží druhého kvůli egu. Musí denně trčet devět hodin v práci, aby si vydělali na jídlo, aby měli na nájem, na hypotéku...aby neskončili na ulici, neumřeli hlady...Do práce – z práce – uvařit, uklidit, letět na úřad, jít spát, a další den zase znova." Pokračoval Ríša. ,, Tady...se tohle neřeší. Tím spíš na tomhle levelu. Je tu všeho dost. Tak si říkám... za dva roky dostuduju, a pak co? Možná vejška. Naši si to ale nebudou moct dovolit, pokud nepůjdu na brigádu. Pak se hnát za zaměstnáním, něco si rychle najít, abych si vydělal na gazronku a pytel brambor? Možná v létě na dovolenou v Chorvatsku? Denně vídat všechny ty otrávený xichty. Bát se, kdo mě za zády pomlouvá, uráží nebo kuje pikle?" Bát se toho, co naše povedená vláda zase vymyslí?"

,, Tak co chceš dělat?"

,, Já nevím!" vyhrkl. ,, Popravdě, Lili, netuším! Jen si říkám, zda je to venku opravdu o tolik lepší."

,, No ale co naše rodiny?!"

,, Opravdu si myslíš, že jim tolik chybíš? A že bez nich nemůžeš žít?"

,, Já ti nevím!" Musela jsem si sednout. Jistěže mám svou rodinu ráda! Mámu, tátu, babičku a dědu... ,, Neuměla jsem si představit, že je už neuvidím. A chybí mi. Jenže... taky si říkám, zda si beze mě už nezvykli. A jestli...se mi do té džungle chce."

,, No...i mně chyběli. I já si říkal, že se možná zblázní, když zmizím. A že si neumím představit je nevidět, ale faktem je, že moje rodina není ideální. Tvoje taky ne. A backrooms mi dalo tebe."

,,To je pravda. Jsme spolu díky tomu, že jsme se propadli zdí. A jsme tu tak dlouho. Neumím si představit se jen tak zjevit venku na ulici. Po tom všem. Vrátit se do školy. Domů. Všechno to vysvětlovat. Možná i policii. Co by jsme jako řekli? Že jsme byli půl roku v creepypastě?"

,, Takže...co bude? Půjdeme? Počkáme?"

,, Já bych... si šla sednout, dala kafe a něco sladkýho, a ještě to probereme. Popřemýšlíme." Rozhodla jsem protože jsem byla hrozně zmatená. Ríša přikývl, a šli jsme do automatu pro kávu a nějaké tyčinky.