BACKROOMS

ZABIJ HO KVŮLI MNĚ

Objevili jsme se zpátky na začátku levelu. Živí a zdraví.

,, Tak teď fakt potřebuju pauzu!" Vydechl si Ríša.

,, Však já taky. Najdeme si tady nějaký pěkný místečko, a tam se utáboříme, a dáme si přestávku. Pak vymyslíme, co dál. Do tvých narozenin stejně času dost. A dřív na level Fun nemůžeme." Souhlasila jsem.

Pak jsme chodili po levelu a hledali, kde by jsme to mohli zakotvit. Po několika hodinách jsme našli takový hezký prázdný výklenek nedaleko fontánky s mandlovou vodou a pár herními automaty, tak jsme tam položili spacák, polštář a deku.

Pak se nám dokonce podařilo najít sprchu. Osprchovali jsme se a vrátili se dřív, než se tu někdo objeví . Pak jsem se převlékla do čistého. Ríša mezitím našel automat a přinesl nám nějaké sendviče a croisanty.

,, Tak co budeme dělat?"

,, Odpočívat, povídat si, hrát na těch automatech." Usmála jsem se. ,, A pak se podíváme po těch Kolonistech ze zákulisí." Pomyslela jsem na poslední snadný úkol. Přežít Večírkáře stejně můžeme až o Ríšových narozeninách, a to poslední... to jsme se rozhodli začít řešit opravdu až na konec. Po jídle jsme se vydali najít nějaké dobré hry. Ale cestu nám zkřížil jiný člověk.

Mladý muž, mezi pětadvaceti a třiceti, s delšími světlými vlasy. Nejspíš cestovatel, a nikoli místní kolonista, protože se dost zmateně rozhlížel. Pak mě spatřil. Trošku jsem se až lekla jeho hltavého pohledu, nicméně jsem slušně pozdravila.

,, Dobrý den. Můžu vám nějak pomoct?"

,, Si piš, že můžeš!" Vykřikl a popadl mě za paži.

,, Co to děláte?" Naštval se Ríša a chtěl mě mu vytrhnout, ale ten týpek mu dal k hlavě pistoli.

,, ZPÁTKY! Ruce za záda a kleknout na zem, jinak ti napálím kulku do hlavy!" Zařval a Ríša dal v panice ruce nad hlavu.

,, My vám neublížíme, nebojte!" Křičela jsem v domnění, že se jen bojí nebo že je traumatizovaný. Bylo to ale daleko horší...

,, To je mi jasný!" řekl a skroutil mi ruku za zády. Vykřikla jsem. ,, Jsi sladká! Tak sladká, jako panenka. Ach Bože, já tak dlouho neměl ženskou! Celý měsíce! Možná rok!"

,, To ale není můj problém!" Vykřikla jsem vyděšená a naštvaná. ,, Pusťte mě!"

,, Dej z mojí holky pracky pryč, ty hajzle!" Vyskočil Ríša. Ten chlap mu ale opět namířil pistolí na hlavu.

,, Se podělíš, chlapečku! Buď to nebo ti vystřílím mozek z hlavy. A ty!" Křikl na mě a přitlačil mě k zemi. ,, Nezabiju tě, když uděláš, co chci! Tak se nemel!"

,, Nechte mě! Hned mě pusťte! Tak slyšíš, ty kreténe?!" Snažila jsem se bránit, ale ten hajzl ze mě už stáhl mikinu. Pak se mi pokusil narvat jazyk do krku. Kousla jsem ho. Vykřikl a dal mi pistoli k hlavě.

,, Přestaň se bránit! Já tě nechci zabít, chci tě jenom ošukat! Pak tě nechám jít. Jestli budeš protestovat, tak tě zastřelím a vojedu tě klidně mrtvou, je mi to jedno!" Aby potvrdil svá slova, dal mi druhou rukou ke krku žiletku a druhou rukou s pistolí opět namířil na Ríšu. Z očí mi tekly slzy.

Ten hajzl si začal rozepínat pásek a žiletkou mě lehce škrábl. Pak mi sundal ramínka od trička a začal ze mě rvát podprsenku.

Pak se ozvala rána, a ten chlap se skácel k zemi. Nad ním stál Ríša s obřím kusem železa. Praštil ho do hlavy. S brekem jsem se zhroutila k zemi. Ríša ho praštil tím kusem železa do hlavy. A znova. A znova. Až mu rozmašíroval hlavu na krvavou kaši.

Všude byla spousta krve a nebyla šance, že by to přežil.

,, Lili!" Ríša mě objal a vzal do náruče. ,, Neboj se. Je po něm. Je po něm. Je mrtvej." Pořád jsem ještě brečela. On ho pravdu zabil. Zabil ho kvůli mně.

,, Děkuju." Zašeptala jsem. ,, Moc děkuju!"

,, Už je to dobrý. To nic. Je po něm."

,, J...jo. Tys... tys ho fakt zavraždil!"

,, Jo." Řekl zděšeně a s hrůzou se díval na tu spoušť, kterou z něj nadělal. ,, Nepřemýšlel jsem. Měl zbraň. Prostě jsem ho praštil, a pak znova..." Koktal.

,, To je dobře! Zasloužil si to!" Už jsem to neustála a propukla v histerický pláč. ,, Co je to sakra za lidi?! To je horší, než Plazivci a Houndi! Tohle jsou monstra! Co je tohle za hrozný místo?"

,, Hrozný, pokud se sem dostávaj lidi. Víš, co se říká. Peklo je prázdný, protože všichni ďáblové jsou lidi. Tohle se mohlo stát i u nás. Jen s tím rozdílem, že tady nebude nikdo řešit, že jsem někoho zabil. Miláčku, prosím. Už klid. Je to dobrý. Jsem tu s tebou. Nenechám nikoho, aby ti ublížil." Konejšivě mě houpal a hladil ve vlasech.

,, Chi jít spát." Zašeptala jsem.

,, Jasně! Půjdeme. Půjdeme si lehnout. Neboj se, nehnu se od tebe." Pomohl mi se oblíct a vedl mě k našemu spacáku.

,, Děkuju. Moc."

,, To je dobrý. Kéž bych to mohl udělat tak, aby víc trpěl." Podívala jsem se na něj.

,, Nějak jsi zbrutálněl."

,, Tohle místo lidi mění. Tam venku bych nezabil ani pavouka. A věřím, že ty taky ne. A teď masakrujeme Smilery a zabíjíme lidi." Ríša mě zabalil do spacáku a lehl si vedle mě. ,, Ale teď na to nemysli. Musíš si odpočinout. Už toho bylo víc, než dost, a kdo ví, kolik dní nebo týdnů jsme zase nespali." Vzala jsem ho za ruku.

,, Budeš hlídat?"

,, Jasně, zůstanu vzhůru, dokud neusneš, a pak budu hlídat i tak. Už se ničeho neboj." Vděčně jsem zavřela oči a brzy usnula. Bylo toho prostě už moc.

Nevím, jak dlouho jsem spala, ale když jsme se probudili, čekalo na nás malé překvapení. Na papírku s úkoly úkol OBĚTUJ ČLOVĚKA byl zelený. Takže se to počítalo. To nejtěžší jsme splnili. Všechno zlý je k něčemu dobrý. Protože úkoly už zbývaly jen dva.