Mistr popravčí

3. Jako z pohádky

Ráno jsem musel vstávat brzy. Byl jsem na to zvyklý, ale po probdělé noci a pozdnímu odchodu do postele se mi dnes dostávalo z peřin přece jen o něco hůř. Přesto jsem však byl připraven právě v čas, když se ozvalo zaklepání.

,,Vstupte." pronesl jsem, zatímco jsem si upravoval přesku na opasku. Dveře se pomalu otevřely a dovnitř nakoukla služebná.

,,Král Relius si vás žádá. Čeká na vás v jídelně." oznámila mi a po mém kývnutí se vytratila pryč. Já sám se v pokoji už také dlouho nezdržel a po chvíli ho opustil, vydávajíce se chodbami zámku do již zmíněné jídelny. Když jsem dorazil, král seděl na svém křesle v čele dlouhého stolu. Nestávalo se často, aby můj pán byl vzhůru již takto brzy. Bylo to pro mě tedy znamením, že se něco děje.

,,Dobré ráno." pozdravil jsem a krátce se uklonil. Relius jen kývl hlavou na pozdrav a mávnutím ruky mě pobídl, abych se k němu posadil a posnídal společně s ním. Bez váhání jsem tak učinil, měl jsem až příliš velký hlad na to, abych odmítl. Vzal jsem si z košíku kus pečiva a na talíř si k němu začal nakládat maso. Byl jsem nesporným milovníkem masa a lidi, kteří ho nejedli, jsem nedokázal vůbec pochopit. Když jsem byl s porcí spokojen, začal jsem pomalu jíst. Každé mé sousto obsahovalo kus šunky nebo alespoň salámu a k tomu většinou druh nějakého velmi drahého sýra. Král měl na svém stole jen to nejlepší a málokomu se dostalo té možnosti s ním pojíst, vyjma jeho vážených návštěv a mě. Co jsem však občas zaslechl služebnictvo či vojáky, měli z toho strach. Každý slintal nad dobrým jídlem, ale vidina přítomnosti krále, který trestá jakékoliv chyby, je děsila. Já však rozhodně strach neměl a nestarajíce se o nějakou přehnanou etiketu jsem si v poklidu vychutnával snídani.

,,Mám pro tebe úkol." promluvil Relius poté, co jsem už skoro dojedl. Odložil jsem kus koláče, který jsem se rozhodl sníst jako dezert, a zvědavě se na něj zadíval, vybízejíce ho k tomu, aby pokračoval.

,,Asi před hodinou jsem dostal vzkaz, že k večeru překročí hranice mého království princezna Zaya se svým doprovodem. Chci, aby si na ně na hranici s několika vojáky počkal, a poté je bezpečně doprovodil až sem." rozkázal a já samozřejmě bez váhání přikývl.

,,Ano, můj pane." sklonil jsem hlavu a vduchu si přehrál vše, co jsem o oné princezně věděl. Byla dcerou krále, jehož země byla úrodná a lidé pilní a pracovití. Vlastnil velké bohatství a jeho dcera byla krásná. Kdysi jsem Relia zaslechl, jak se svými rádci probírá velmi výhodný sňatek s nádhernou ženou. Předpokládal jsem tedy, že Zaya je jeho snoubenkou.

,,Vyber si muže, vem si jich kolik chceš, a vyraz ihned."

,,Jak si přejete, můj pane." odložil jsem kus koláče na stůl, vstal, uklonil se a vyšel z jídelny splnit rozkaz. Dezert holt musel počkat.

---

Se skupinkou šesti rytířů jsem mířil k lesu, ze kterého jsem se teprve nedávno vrátil. Vybral jsem ty nejlepší a zároveň nejméně ukecané, kteří se mi dostali pod ruku. K hranicím to byl asi den cesty, takže bychom tam měli dorazit přesně ve chvíli, kdy je překročí princezna se svým doprovodem.

Nikdo z nás nemluvil. Se mnou by se rozhovor zapříst neodvážili, já s nimi mluvit nechtěl, a oni mezi sebou radši nehovořili, neboť se báli, že bych je za to okřikl. To bych nejspíše neudělal, pokud by byli potichu, ale rozhodně jsem proti tomuto klidu neprotestoval.

Zastavili jsme jen jednou, aby se koně mohli napít z říčky. Jinak jsme pokračovali svižným tempem a k hranicím jsme se dostali ještě před setměním.

---

Zvedl jsem ruku a tím všechny zastavil. Byli jsme na místě. Seskočil jsem z koně a pohledem pročesal okolí. Klid a ticho. Nic nám nehrozilo, a tak jsem se usadil k jednomu ze stromů, zády se opřel o jeho kmen a zavřel oči. Bylo mi fuk, co udělají ostatní. Podle řinčení a dalších zvuků však také seskočili z koní a posedali si kolem.