Mistr popravčí

22. Polibek pod hvězdami

Jeho návrh se mi moc nelíbil, ale po všech ohledech byl výhodný, a tak jsem samozřejmě souhlasil. Celý den jsem kvůli tomu nebyl schopen pozřít jediné sousto. Stresem se mi převracel žaludek pokaždé, když jsem byť jen ucítil vůni pečeného kuřete či čerstvého pečiva, která se linula z kuchyně.

Kieran byl zvláštní. Nesl si pověst nelítostného vraha, k ostatním se choval s odstupem a mnohdy vystupoval agresivně a vztekle. Moc dobře jsem věděl, že to, co jsem si již několikrát dovolil já, by ostatní pravděpodobně nepřežili bez vážné újmy, pokud by to vůbec přežili... Proč se ale ke mně choval jinak než k ostatním? Těžko říct, proč jeho zájem ještě neopadl. Měl tolik možností, jak si užít, ale on nadbíhal stále dokola jen mně. Princezna, nyní vlastně již královna, tomu se svým příkazem moc nepomáhala. Nebýt jí, mohl jsem se mu prostě vyhýbat a on by brzy jistě přestal. Takhle jsem mu však stále dokola dával najevo, že možná zájem přeci jen mám. Upřímně jsem začínal dumat nad tím, proč ho vlastně tak moc nesnáší a chce se ho zbavit. Byl to výborný bojovník a věrný ochránce jejího chotě. Pokud by mu to král přikázal, jistě by chránil i ji. Už ji přeci jednou zachránil před utopením a to k tomu ani nepotřeboval žádný rozkaz. Copak to naopak nebylo dobře, že krále na slovo poslouchala taková nebezpečná bestie?

S podobnými myšlenkami jsem přežil i zbytek dne a zároveň tak začal i den nadcházející. Sotva jsem se ke snídani zmohl na čaj a kousek housky. Nechtělo se mi vůbec nic, avšak ještě to dopoledne jsem se vydal do komnat mé paní, která si u snídaně všimla mého rozladění a nechala si mě zavolat.

,,Kayo, co to s tebou je?" začala ihned otázkou, jen co jsem za sebou zavřel dveře.

,,Vaše veličenstvo." slušně jsem pozdravil a, i když ke mně byla otočená zády, uklonil se.

,,Tak?" netrpělivě se ozvala podruhé, zatímco kartáčem pročesávala své dlouhé kadeře.

,,Jsem v pořádku, nic mi není." nechtěl jsem jí říkat pravdu, a tak jsem lhal. Zaye to očividně stačilo. Odložila hřeben a konečně se ke mně otočila čelem, chystajíce se probírat závažnější témata.

,,Jak to jde s tím drzým sluhou?" přehodila nohu přes nohu, což v jejích objemných šatech jistě nebylo nejlehčí, a naklonila se blíže ke mně, jakoby se chtěla vydat mé odpovědi vstříc.

,,Pozval mě dnes na večeři." odvětil jsem s mírným odporem, který však ona ani nezaregistrovala, nebo ho naopak úmyslně ignorovala. Na její tváři se objevil spokojený úsměv. Nijak se nedoptala na to, jak se cítím či zda to chci udělat. Byl jsem na podobné jednání zvyklý, ale poté, co mě při mé léčbě jednoduše nahradila a nepřišla se za mnou jedinkrát podívat, jsem začal pociťovat k jejím rozkazům nevydaný odpor. Ano, byl jsem sice její sluha, ale nemusela naše rozlišné postavení dávat tak okatě najevo svým chováním.

,,Výborně! Jen tak dál. Po vaší schůzce se za mnou zastav, chci si s tebou o všem pronluvit." mávla rukou, jakoby snad odháněla otravný hmyz, a vrátila se k česání vlasů. Nemusela mě pobízet dvakrát, pokoj jsem ihned opustil a vydal se do toho svého, odhodlaný přečkat zbytek dne spánkem, kterého jsem v noci moc neměl.

---

Ve městě bylo hned několik hospod, ale já se chtěl vyhnout davům lidí, a tak jsem nakonec po celém dopoledni přemýšlení rozhodl, že večeři uskutečníme na kopci za městem. Byl tam klid a ticho. Na noční obloze šly vidět hvězdy a záře měsíce, která na toto místo dopadala, noc co noc měnila zelená stébla trávy na stříbřitá.

Jelikož jsem nevěděl, co má Kayo nejradši, rozhodl jsem se zajít za královským kuchařem, který se dle mých informací stal blonďákovým přítelem. Nemusel jsem ho ani moc přemlouvat a on souhlasil, že nám večeři na stanovený čas připraví. Spokojen s touto informací jsem se vydal ještě za mým pánem, abych ho obeznámil s mými večerními plány a mou nepřítomností. Král mě po celou dobu pozoroval skepticky a vcelku nespokojeně, avšak po krátkém varování z jeho strany souhlasil.