Mistr popravčí

24. Strany se obrátily

Byl jsem s Kieranem na louce. On seděl opřený o strom a já ležel s hlavou položenou v jeho klíně. Jednou rukou mě hladil ve vlasech a druhou trhal květiny, rostoucí kolem nás. Pokaždé mi svůj úlovek ukázal, a pokud neznal jeho jméno, zvědavě se mě doptával. Sám jsem poznal sotva sedmikrásku a růži, což jsem mu taky řekl, ale jeho to ani tak nezastavilo.

,,A co je tohle?" zamával mi před očima nějakou fialovou kytkou. Hezky voněla a tvarem připomínala hvězdu.

,,Nemám nejmenší tušení. Říkal jsem ti, že se v květinách nevyznám, tak proč to pořád zkoušíš?" pobaveně jsem odstrčil jeho ruku, abych mu viděl do tváře.

,,Líbí se mi poslouchat tvůj hlas." pokrčil rameny a usmál se tak, jako to uměl jenom on. Byl to krásný úsměv, hřejivý, který se promýtl až do jeho jiskřících očí.

,,Ty jsi mi ale případ." natáhl jsem ruku a zlehka ho pohladil po tváři. V tu chvíli se rozfoukal vítr a větve, které nám do té chvíle dělaly stín, se roztančily a uvolnily tak cestu slunečním paprskům. Zazářily mi přímo do tváře a Kieranův úsměv se ztratil v bělostném světle, jež zalilo vše kolem. Když ani po určité době nezmizelo, nespokojeně jsem se zamračil a konečně doopravdy otevřel oči. Ležel jsem v posteli ve svém pokoji. Skrze škvíru v závěsech dovnitř pronikaly první sluneční paprsky a svítily mi přímo do tváře. Chvíli jsem zůstal ležet a jen vstřebával, co se právě stalo. Sice to byl jen sen, přesto mě vzpomínka na něj přiměla k úsměvu.

Z opojení mě vytrhlo až klepání na dveře. S povzdechem jsem vstal a oblékl si alespoň dlouhou noční róbu, abych zakryl svou jednoduchou košili.

,,Ano?" vykoukl jsem zpoza dveří a prohlédl si starší služebnou.

,,Dobré ráno. Předpokládám, že tohle patří vám." natáhla ke mně ruku, ve které držela můj plášť.

,,Ano, ten je můj." překvapeně jsem si ho převzal a usmál se při vzpomínce na včerejší večer.

,,Kde jste ho našli? Dal vám ho Kieran?" při zmínce jeho jména služebná na chvíli ztuhla a rozhlédla se kolem, jakoby očekávala příchod nějakého strašidla.

,,Ne, ne, nedal. Našli jsme ho ležet na chodbě." pozvedl jsem nad těmi slovy obočí. Možná jsem ho tam upustil při svém úprku sám. Popravdě jsem si úplně nepamatoval, zda jsem si ho včera vzal, nebo ne.

,,Děkuji, brzy bych ho jistě postrádal." věnoval jsem jí úsměv a kývnutím se s ní rozloučil. Když jsem za sebou zavřel dveře, neodolal jsem a přičichl k plášti. Voněl jako chlad noci a borovice. Kieran většinou voněl jako borovice. Ze začátku jsem si myslel, že by mu více seděla jemnější vůně, ale postupem času jsem si začínal uvědomovat, že tahle je pro něj prostě tak typická, že kdyby ji změnil, chtěl bych ji zpět.

Plášť jsem uložil do skříně a převlékl se. Pokud bych dorazil na snídani v noční košili, jistě by to nedopadlo nejlíp. Spokojen se svým vzhledem jsem se pak vydal do jídelny. Královna a král tam už byli a vychutnávali si lívance s lesním ovocem. Sladký začátek dne po sladké noci, co víc si přát.

Zdvořile jsem se královskému páru uklonil a usadil se ke stolu v patřičné vzdálenosti. Služebnictvo s panovníky stůl obvykle nesdílelo, ale já, jakožto královnin osobní sluha, měl toto privilegium. Podobně i Kieran se vždy mohl přidat. Královně se to sice nelíbilo, ale hlavní slovo měl stále král Relius, a tak s tím mnoho udělat nemohla a musela tedy jeho přítomnost trpět.

Naložil jsem si na talíř několik lívanců, zalil je poctivým množstvím horkého ovoce, a pustil se do jídla. V místnosti panovalo ticho, jen Zaya sem tam něco prohodila směrem ke svému choti. Tak to vypadalo celou dobu až do chvíle, co jsem dojedl. Přišlo mi trochu zvláštní, že se tu Kieran ještě neobjevil, no připisoval jsem to nějakým jeho povinnostem. Najednou se však dveře jídelny otevřely a dovnitř vstoupil právě králův zabiják. Na mě se ani nepodíval a obdobně tak se zachoval i vůči Zayi. Jen Reliovi se uctivě uklonil a popřál mu dobré ráno, načež se postavil stranou a bezeslov zíral do prázdna. Nerozuměl jsem tomu, co se to právě stalo. Normálně by pozdravil i mě, nebo alespoň dal najevo, že si uvědomuje mou přítomnost. Nic z toho však neudělal, jen tam stál jako socha. Nervózně jsem se ošil a sem tam se můj pohled stočil jeho směrem, jak jsem se snažil najít původ změny v jeho chování. Nic takového se mi však nepodařilo.

Po snídani se král postavil a galantně pomohl na nohy i královně.

,,Čekají mě dnes ještě nějaké neodkladné záležitosti, u kterých nebude tvá přítomnost vyžadována, Kierane." pronesl směrem ke své pravé ruce. Mistr popravčí se hluboce uklonil na znamení souhlasu, a tak zůstal až do chvíle, než královský pár odešel.

Zůstali jsme v jídelně sami. Už už jsem se nadechoval, že něco řeknu, ale Kieran mi k tomu ani nedal příležitost a svižným krokem zmizel pryč. Nechápavě jsem zůstal sedět na svém místě a pozoroval mohutné, dvoukřídlé dveře, jakobych snad čekal, že jimi projde sám Bůh. Nebyl to však ten, po jehož přítomnosti jsem toužil.

---

Cítil jsem na sobě pohledy všech okolo. Snad každý obyvatel zámku poznal, že je něco jinak. A já se jim nedivil. Opravdu jsem se tvářil, jakobych je chtěl zabít na počkání. Rázně jsem kráčel chodbami a i přes hrubé koberce každý můj krok získal svou ozvěnu. Před dveřmi jídelny jsem však musel svou sebejistou chůzi na chvíli zastavit. Jakoby se má mysl už rozhodla, ale srdce stále váhalo. Nakonec i ono uznalo, že nemá cenu nad tím dál přemýšlet a vyčkávat.

Otevřel jsem dveře a vstoupil. Všechny pohledy se stočily mým směrem a rozhovory utichly. Pozdravil jsem mého pána a postavil se stranou, jako jsem to dělával vždy. Tentokrát byla atmosféra v místnosti ale jiná, napjatá v předzvěsti něčeho, co mělo teprve přijít.

,,Čekají mě dnes ještě nějaké neodkladné záležitosti, u kterých nebude tvá přítomnost vyžadována, Kierane." promluvil ke mně král a společně s královnou se odebrali pryč. Sám jsem tam už nechtěl zůstávat, a tak jsem jídelnu vzápětí opustil.

Netušil jsem, co dělat dál. Ještě včera bych zůstal a využil šance být chvíli o samotě s blonďákem. Dnes se mi právě ta možnost hnusila ze všeho nejvíc. Přesto jsem si však ani nedokázal vybavit dny před tím, než přišel. Co jsem dělával celé ty týdny? Měsíce? Roky? Den co den, když jsem zrovna nestál po Reliově boku? Bylo to zvláštní. Snažil jsem se vzpomenout, ale má mysl se pokaždé na poslední chvíli rozhodla, že to možná ani nebylo tak důležité na to, abych si daný obraz opět vybavil. Nezbylo mi tak nic jiného, než se vydáte do stájí a zmizet z města.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Ahoj všichni!
Tak mám za sebou první týden vysoké a přiznám se, je to vážně něco XD. Zvykám si na nový režim a po dlouhé době i brzké vstávání. Z té dobré stránky ale musím vyzdvihnout nové kamarády a samozřejmě zajímavé přednášky. Jednoduše je to něco úplně nového a vlasně i úžasného :).
Doufám, že i váš začátek školního roku byl pozitivní a přeji vám hodně štěstí ;).
Ren